Ne vždy postoupí čas správným směrem. Určitě ne v rozhlasovém vysílání
Ilustrační foto: pixabay.com

Ne vždy postoupí čas správným směrem. Určitě ne v rozhlasovém vysílání

6. 8. 2020

Při poslechu tzv. muziky produkované dnešními pseudocelebritami a „hvězdami“ (od nichž nezapískám jedinou písničku, zatímco od každého zpěváka z před třiceti lety jsem jich znal desítky), jsem si vzpomněl na výrok někdejšího hudebního redaktora Čs. rozhlasu Karla Krautgartnera.

Ten pravil: „Hodlám kultivovat hudební vkus posluchačstva tím, že občas do vysílání zařadím i náročnější jazzovou skladbu.“

Do pozice hudebního redaktora byl záměrně rozhodujícími úředníky vybrán kvůli svým hudebním kvalitám a vysoké úrovni vlastních muzikálních produkcí. Logicky to bylo hlavní kritérium výběru kandidátů na tuto pozici. Posluchači se potom oprávněně těšili na vysílání. Věděli, že po přetrpění pár žvástů o vedoucí úloze KSČ uslyší jazzové velikány, Ježka, Šlitra i Gershwina, školáci ráno před odchodem do školy zaslechnou jména jako Beethoven či Rachmaninov. Kvalita (samozřejmě ideologicky nedráždivá) neměla překážky. Laciný brak neměl ve vysílání co dělat. Od toho tam byl cenzor – na ideologii, ale hlavně na kvalitu a vkus.

Kvalitní skladatelé a zpěváci to měli tehdy lehčí. Byla totiž po nich poptávka a v konkurenci kvality vítězili oni. Dnes zvítězí ten, kdo se s hudebním redaktorem rozdělí o tantiémy nebo jehož tatínek dá do rozhlasu placenou reklamu...

Maně si vzpomínám na líčení Petra Nováka o tom, jak se v jedné pražské hospodě večer u piva sešel s textařem Plickou, ukázal mu noty k nové písni, dali ji dohromady, druhý den nahráli v karlínském Studiu A, večer se již „Já budu chodit po špičkách“ vysílalo v rádiu a pozítří jsme ji již hráli doma na kytaru. Vinylovou desku s dalšími jejich skladbami pak loděnická gramodesková továrna dodala na trh do týdne. Jasná kvalita měla zelenou všude, i když se na režim nadávalo – včetně mě.

Naprostá lež je, že komunisté nenáviděli jazz jako něco zápaďáckého a bojkotovali ho. Jazzové čtvrtky v kavárně Vltava, z nichž se mj. vynořil i Karel Gott, začaly už v r. 1956. V r. 1959 dostalo prostory na Václavském náměstí divadlo Semafor, jež odsud vyhnal až polistopadový režim (!!), který ostatně vyhnal z kultury většinu kvality, samozřejmě včetně rozhlasu. Zde museli neslavně ukončit své působení i takoví hudební velikáni a znalci, jako Jan Spálený či Jiří Černý, jazzový orchestr Čs. rozhlasu byl rozmetán a přetvořen v příležitostné hráče, podobný osud postihl i Symfonický orchestr Čs. rozhlasu. Další nesmrtelná tělesa jako orchestr Karla Vlacha či orchestr Gustava Broma dnes bez kulturní podpory živoří a dnešní hudební redaktoři velmi důsledně drží jejich nahrávky hluboko pod nánosem nevkusu, kterým o to ochotněji vysílání zaplevelují. Kvůli tomu tam asi byli vybráni. Proč nebyli vybráni na místa dříve zastávaná K. Krautgartnerem, Zdeňkem Petrem (mj. autorem Matuškovy Kristínky), Daliborem Baslerem (hitmakerem M.Kubišové), Janem Spáleným (nesmrtelné ASPM), Jiřím Černým (mj. Houpačka) a dalších jejich důstojní nástupci? No, protože by kultivovali mezi lidem vkus. A to se dnes nehodí.

Bulvární žvanilové, kteří místo Duke Ellingtona nám naservírují Annu K., mají v dnešních výběrových řízeních jedině šanci. Že snad nebudu velebit staré bolševické výběrové komise? Je mi to trapné, ale budu. Že si mohu poslouchat Armstronga na internetových rádiích? Ty stanice mně ale nehrají v autě a navíc – proč by měl nevkus ustupovat do internetového podzemí? Proč je tam úmyslně tlačen? Qui bono? Proč dnešní redaktor vybere z desítek úžasných nahrávek Ježkova „Vítr vane pouští“ tu nejsprasenější, kterou hraje Lucie na tři akordy a ostatních devatenáct akordů vynechá, protože je asi nezná?        

Předlistopadové mluvené slovo je pak úplnou kapitolou samou pro sebe. Nazývá se dnes Zlatým fondem Čs. rozhlasu. Ukrývá poklady jako Večerníčky čtené Vlastimilem Brodským, rozhlasové hry a čtení na pokračování v podání umělců velikosti K. Högera, L. Lipského, M. Růžka a velké řady dalších lidí nezpochybnitelné kvality. Tomu odpovídal i obsah čtených textů. Tam, kde dnes si osobují značku kvality přitloustlé historky čtené a vybírané Halinou Pavlowskou, se skvěly pořady takových redaktorů, jako byli Jaroslav Seifert, František Kožík či Zdeněk Jirotka. Moderátoři pak samozřejmě ovládali češtinu – na rozdíl od těch dnešních, vlezlých, familerních a nespisovných.

 Celou tuto úvahu píšu proto, že bych se chtěl dopátrat toho, proč jde úroveň všech kulturních statků od deseti k pěti. A nejen v rozhlase, ale v televizi, novinách, časopisech, kinech a co je nejhůř – ve školách. Není vůbec divu, že pět z deseti dnešní maturantů neví, co je to logaritmus, jaký je rozdíl mezi Václavem Svatým a Václavem I. či Smetanou a Fibichem. Bojím se, že za pár let „Kulturní revoluce“  a etalonem kvality se stane Jana Kirschner. Ano, čtete dobře, ani Jan Kirschner, ani Jana Kirschnerová. Prý to je dneska normální.   

 

              

hudba
Hodnocení:
(4.8 b. / 9 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Faldynová
Dělala jsem vedoucí kulturního zařízení rok před revolucí. Byly dotace na kulturu - ale jen tu schválenou komunisty. Na druhou stranu bez dotací je kultura tam, kde je. Pop music mi celý život připadala blboučká: Dva modré balonky, Šel chlapeček na procházku, Včera neděle byla a další podobné textové klenoty mi vadily už jako školačce. Líbily se mi písničky Semaforu a jako dospívající jsem objevila VaW a potom Hanu Hegerovou. Jako dospělá jsem pop music neposlouchala, abych se nemusela rozčilovat. Jakou má dnes úroveň netuším, ale nepřekvapuje mne, že asi mizernou. Možná se najdou vyjímky.
Danuše Onderková
Z větší části s vámi souhlasím, ale i dnes si ráda poslechnu dnešní nové písničky, ale vybírám si, i z TV Šlágr si některé ráda poslechnu. Mám tam své favority, jejichž písničky se mi líbí, ale jsou tam i takové, kteří si chtějí udělat pouze jméno, ale nic moc. Pravda je každá generace si nachází něco jiného a bude hledat i nadále.
Soňa Prachfeldová
Dnes ani zpěvák nemusí umět zpívat, vše se nahradí technikou. Je pravda, že skvosty hudební si člověk musí většinou naservírovat z vlastních zásob. A kvalita českého jazyka ve filmech? Katastrofa. Zajímavé, že staré filmy měly dokonalý zvuk, jemné podbarvený hudbou. Dnes řvavé, sprosté, slova splývají a takovou nekvalitní kvantitu , kdo to vůbec může dotovat ? Není to nostalgické vzpomínání, jen smutek, kam se ubírá hudební scéna a vůbec kultura. Ale mladí to žerou a tak kvete byznys .
Dana Puchalská
Je to článek, který vyvolá asi dost diskuzí. Ale je pravdou, že občas žasnu nad tím, co slyším nejen v rádiu a televizi. Čeština dostává vyloženě "na frak" a některá muzika je vhodná k tomu, aby vyhnala všechny myši v domě. A když jsem si omylem pustila v TV hudební soutěž pro budoucí zpěváky,okamžitě jsem přeladila jinam. .... No nebudu to snad ani komentovat. Hudební vkus se mění nejen léty posluchače, ale i dobou. Jednou či dvakrát jsem šla na muzikál a když jsem ten samý slyšela po letech v originále, došlo mi, že tenkrát to byla ztráta času.
Marie Měchurová
Zajímavý článek. V hodně věcech sice máte pravdu, ale v mnoha s Vámi nesouhlasím. Měla jsem taky to štěstí, že jsem dospívala v šedesátých letech, kdy se k nám hlavně z LP desek (po častuškách a budovatelských písních) doslala kvalitní hudba. Máme doma velkou sbírku jazzu, swingu, vážné hudby, kterou objednával můj muž, který byl členem gramofonového klubu. V sedmdesátých letech přišla vlna kýčovitých TV estrád a prorežimních festivalů. Po sametové revoluci se roztrhl pytel s ne vždy povedenými muzikály. Hudební vkus lidí se hodně zhoršil a k tomu přispěly i komerční TV kanály. V našem města se začaly pořádat Jazzové dny - byli jsme z toho nadšení. ( Svoboda, Kratochvíl ....). Pro nezájem lidí pomalu zanikly. Když vidím, že moji vrstevníci sledují houfně již zmiňovaný TV kanál Šlágr, nedokážu to pochopit. V každé době si jedinec musí dobrou hudbu sám najít a vést k ní i svoje děti a vnoučata.
Jitka Mošovská
V mládí jsem navštěvovala hudební školu na kytaru. Moje první vystoupení bylo s písní Červená řeka od Heleny Vondráčkové. Dále jsem tančila folklor a country. Do dnešní doby pro zábavu navštěvuji pravidelné koncerty Šlágru.
VANDA Blaškovič
Hergot, Vy jste ale pašák!....:)....zajímavá úvaha, pro mne chvílemi příliš nostalgická a třeba ty zmíněné komise, ty neberu vůbec. Dnešní mladé lidi obdivuji, mají zase jiné kvality, nežli jsme měli my.
Naděžda Špásová
Ano, myslím, že souhlasím s podstatnou částí tohoto článku, vzhledem k tomu, že jsem také v těch letech vyrůstala. U mně tenkrát jednoznačně vedli The Beatles, Janis Joplin a podobně. Nikdy jsem, až na pár výjimek, neinklinovala k československé, potažmo k české hudbě. O úpadku filmové tvorby ani nemluvím. Je mi trochu líto dnešních dětí. Já s češtinou, kterou mi vtloukla do hlavy moje milovaná třídní učitelka, žiju a vystačím si i dneska. Na druhou stranu, není třeba se tím dnešním rychlým způsobem života trápit. To ať si vyřeší mladá generace. Je ale fakt, že poslouchám dnešní hudbu, a hudební kanály jako třeba Óčko a nestydím se za to.
Zuzana Pivcová
Napsat pouze, že se mi Váš článek velmi líbí, by bylo hodně málo. Šedesátá léta, v nichž jsem dospívala, považuji dodnes za vrchol kultury a kulturnosti u nás, nejen hudby. Nastupující normalizace a prolínání ideovosti do hudby pro mě znamenaly "propadák", ať už to byli nastupující pěvečtí sólisté nebo i celé soutěže. Je ale pravda, že ani ve světové pop-music jsem nenašla své favority, jako to bylo dříve, upadaly texty, hudba měla většinou jen disco rytmus. Kromě "popíku" jsem měla v 60. letech ráda i tradiční jazz, asi i proto, že jeden můj kamarád hrál ve vysokoškolské kapele, která tento druh hudby provozovala. Plně s Vámi souhlasím v tom, že někdejší zpěváci byli naprosto osobití a hlasově i stylově rozeznatelní, což dnes neplatí a hlavně mladé zpěvačky, vycházející ze Superstar a končící v nejlepším případě v muzikálech, se podobají jako vejce vejci. Chci, pane Hausmanne, napsat v závěru své přesvědčení, že "všechno má svůj čas", tedy i hudba. Pominuly opery, operety, symfonické básně, varhanní skladby a koneckonců i dobrá dechovka. To nejde vrátit zpět nebo kopírovat. Na tom asi nebude nést vinu jen dnešní společnost u nás, i když k celkové nekulturnosti samozřejmě přispívá.
ivana kosťunová
Kdybych mohla dát deset hvězdiček, dala bych je. Hudbou se zde zabývá málokdo, a občas se zde ve videích objeví i takové hrůzy, které produkuje TV Šlágr. Ten jste ve výčtu negativ zapomněl zmínit :)) Přesto s vámi budu v něčem polemizovat. Vámi popisované období - to jsou naše zlatá šedesátá léta. Ale už o pár let později se na hudební scéně objevovaly skvosty typu "Poslouchej Evičko, co to máš za tričko", zpěvačky typu Markéty Muchové, Pavla Lišky, hudební skupiny Plameny. Stejně jako dnes, kdo chtěl slyšet kvalitu, musel si ji najít. Není tajemství, že některé naše hudební skupiny natáčely raději na Slovensku, hudební studio Pantonu, nebylo totiž tak zkostnatělé, jako náš Suprafon. A ty hodnotící komise ? Několik takových přehrávek jsem se účastnila- nikoliv jako hodnotitel, ale jako administrativní podpora, takže vím, jací "odborníci" tam rozhodovali. Asi nevíte, že součástí kapelnických dovedností byl i ten správný politický názor, a kapelníci museli zodpovědět i otázky typu - kdo je v současné době hlavním představitelem kdejakého spřáteleného státu. Ještě jednou děkuji za tento článek.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 43. týden

Tento týden se budeme ve vědomostním kvízu věnovat památkám kulturního světového dědictví zapsaných na seznam UNESCO.