Autobus mě vysype na kraji Prahy, proteplené slunečními paprsky, dole řeku svírají ocelové zábrany, vlny jako dračí hlavy nenasytně pohlcují krmi z uplavaných příbytků, neřinčí tramvaje a nehlučí auta, ulice potemněly, blikají jen krvavé výstrahy před uzavřenými mosty, Vltava rozťala město, v noci dohlédnu syna nad kuchyňským stolem, zvedne popelavou tvář, má vlasy pokryté prachem a ruce samý bolák, maminko, Kampa není, ve dvou slovech bolest ze zmizelého ráje, kde se svěřovala tajemství a stavěly fantaskní světy, i Lennonovu zeď smetla kalná vlna, padla hradba vzdoru mládí proti čemukoliv, mlčím a bojím se dotknout té chlapecké dlaně, vím, že tam v parku jednou vykřeše do kamene symbol ztraceného dětství, teď místo slz dychtivě hltá vodu a potácí se zpět za tátou k Mánesu plnit pytle s pískem, celý den a celou noc se potkávají cizí, zvednou lopatu a nakládají, v Ostrovní, Divadelní, na Florenci a v Karlíně, dívka s klukem, co šli do kina, a kravaťáci s aktovkami, ženy uvyklé mlčky sloužit bližním, studenti se pak vracejí přes Václavské náměstí, tam za rohem naděluje voda bídu, ke kávě zákusek o evakuaci, dcera má na prahu tašku do porodnice, děťátko se rozpíná pod srdcem, tak už mě konečně vezmi na vědomí, ne, prosím, počkej ještě, až se na jez vrátí labutě, až bude bájná řeka šumět a vyprávět, že padlo to, co bylo vratké, a zůstává stopa bezejmenných, jizva lásky.
Vzpomínka na 14. srpen 2002
