Lux in Tenebris

Tohle vzpomínání není zrovna veselé, pamatuji se na to. Bylo to hrozné.

Poskytla jste mi vzpomínku pojatou jako tok řeky bez zastavení. Povodeň 2002 jsem zažila v Praze a byla spjata hlavně s mým pracovištěm - Vojenským ústředním archivem v budově Invalidovny v Karlíně. Byla to velmi těžká doba - materiálně i lidsky. Díky.

Dobrý den, Dano, Věro, Hano, děkuji za Vaše reakce. Pro mne byly povodně 2002 a srpnová okupace 1968 nejtrýznivějším životním zážitkem. Na druhou stranu v těchto tragických chvílích se projevila obrovská vlna solidarity. Bydlíme u Mánesa a nikdy nevytěsním z paměti neskutečné hrdinství záchranářů i dalších lidí, kteří obětavě a nějak samozřejmě pomáhali jak se dalo. A nejen v Praze, mnohde to bylo ještě horší.

Kdo to zažil na vlasní kůži ví, o čem jste krásně, bolestně napsala. Tyto stavy mě vždy drásají srdce, protože oheň se dá dostat pod kontrolu a pak zvládnout. Vodu zastaví je Bůh a to je pro člověka hrozné. I když se řekne - materiální věci vem čert, jen aby boj o holý život byl úspěšný, ale ono to obojí velmi úzce souvisí, až tak, že si to někdy ani člověk hned neuvědomí. Krásný, smutný článek Danielo

Danielo, vzpomínku jste napsala velmi zajímavě. Já radši nevzpomínám. Povodeň jsem strávila v Holešovicích nedaleko Vltavy, za Pražskou tržnicí. Bydlela jsem s maminkou a babičkou ve stejném domě, nikoli bytě. Maminka odmítla se evakuovat, nudila se, chovala se naprosto iracionálně. Byl to jeden z nejhorších týdnů mého života. (Známí viděli v TV, jak před naším domem jede na lodičce V. Havel.)

Lépe bych to já, které voda v r.2002 nenapsala. Ano, bylo to strašné...