Milí Íčkaři,
jsem moc rád, že vám mohu představit svou další, v pořadí již šestou knihu, která vyšla právě teď, na konci července. Někteří z vás si na ni budou pamatovat, neboť jsem ji po částech zveřejňoval zde, na íčku, od srpna do října loňského roku. Pevně však věřím, že tato kniha není moji poslední. V nedávných dnech jsem připravil k tisku další tři tituly. Snad mi osud dopřeje ještě nějakého vydání. Místo dlouhých řečí vám zde předkládám oba doslovy k této, právě vydané knize. Jak doslov můj, jako autora, tak doslov dr. Věry Ježkové, jako její korektorky.
Závěrečné slovo autora
Nebudu zastírat, že tento můj nesmělý pokus o studentský román, kde se dávná minulost bezprostředně prolíná s reálnou přítomností a fabulace s realitou, se po dlouhé měsíce rodil až v mučivých pochybách. V pochybách o jeho skutečném smyslu, o tom, do jaké míry to má být jen autobiografická výpověď člověka, který se chce v podzimu svého života maličko ohlédnout za svým studentským mládím a za trochu kostrbatou cestou životem, a do jaké míry to má být fabulace, mířící až k idealizaci jeho života skutečného, tedy až k představě, jak mohl tehdy jeho život vypadat a probíhat, kdyby…, a tak dále. Jenomže na kdyby si život nehraje. A proto hranice mezi fabulací a realitou v tomto příběhu je záměrně až příliš úzká. Až jsem byl někdy při korekturách svého textu na pochybách, jestli se to skutečně nestalo právě tak, jak jsem to napsal.
Celý příběh se odehrává ve dvou časových rovinách. V autentických plzeňských kulisách a atmosféře počátku šedesátých let minulého století, v konfrontaci s Karlovou současností stárnoucího člověka, který se občas a rád ohlédne zpátky.
Realita všedního dne, strasti i radosti, úspěchy a zklamání, vítězství i prohry. To vše s sebou život přináší a přinášet bude i nadále. A já jsem toto vše při psaní svého příběhu prožíval intenzivně znova a znova, jako tenkrát před těmi padesáti sedmi lety. Život jako tvrdou realitu i život jako pohádku i krásný sen. V každém případě se velmi rád hlásím k myšlence vynikajícího dánského pohádkáře Hanse Christiana Andersena, který jednou prohlásil: „Není hezčích pohádek, než jsou ty, které píše sám život“
Jan Zelenka, 2020
Zároveň chci velice poděkovat dr. Věrce Ježkové za perfektní odbornou korekturu, nejen této knihy, ale i mnoha dalších mých textů. Této spolupráce si velice cením. Na samý závěr tohoto článku si dovolím zveřejnit, s jejím souhlasem, Věrčin doslov ke knize, jako její korektorky a mé dobré přítelkyně.
Závěrečné slovo korektorky
Když mne požádal autor Jan Zelenka o korekturu textu tohoto svého studentského příběhu, již jsem byla nadšenou čtenářkou jeho povídek, glos, básní i knih. Prosby autora, abych ke knížce Zrcadlo nesplněných přání napsala závěrečné slovo, si proto velice vážím. Při korektuře některých textů je poměrně snadné oddělit obsah od formy a soustředit se pouze na jazykovou správnost. Tato knížka k nim rozhodně nepatří, stejně jako všechny ostatní autorovy práce. V povídkách mne zaujal především autorův vztah k rodišti, jeho vědomí domova, citlivé zpracování příběhů, poutavý styl, jakož i zprostředkování reality tvořící kontext jeho příběhů. Na glosách obdivuji široký záběr témat a moudrost autorových názorů, vyvolávajících ve čtenáři potřebu se nad nimi zamyslet. Práce Jana Zelenky vycházejí z hluboké znalosti historického období, o něž se zajímá, u cestopisů také míst, která se svou ženou navštívil. Tři cestopisné knihy zavedou čtenáře do míst autorovi nejmilejších. Ti, kteří některá z těchto míst navštívili, si na ně jistě rádi zavzpomínají, ostatní se o nich dozvědí spoustu zajímavostí. Všichni pak jistě ocení krásné fotografie, doplňující poutavé texty.
Snítka olivy ze Země zaslíbené zavede čtenáře do Jeruzaléma, svatého města křesťanů, židů a muslimů. Jak autor uvádí v Předmluvě ke knize, pro stoupence těchto náboženství představuje Jeruzalém symbol - pro židy symbol jejich národní identity, pro křesťany a muslimy symbol jejich víry.
Putování za faraony je putování nejen do země vzdálené geograficky, ale také do její nejstarší historie. Autor se vyznává z obdivu a lásky k Egyptu, jehož kultura trvala neuvěřitelných tři tisíce let. Čtenáře jistě zaujme zasvěcená charakteristika, řečeno autorovými slovy, "podivuhodného světa" egyptského náboženství.
Kniha Středomořský kaleidoskop jsou cestopisné postřehy z míst nám nejméně vzdálených - Španělska, Dalmácie, Řecka, Korfu, Istrie, Říma, Tunisu a Rhodu, která autor navštívil se svou ženou během posledních dvaceti let. Coby velký milovník historie samozřejmě nezůstává pouze u charakteristiky současného prostředí, ale dokresluje je i zajímavostmi z jejich minulosti.
Návraty, jak již sám název napovídá, je knížka vzpomínková. V první, rozsáhlejší, části obsahuje příběhy, zamyšlení a básně z autorových mladých let. Příběhy z autorova mládí najdeme i v části druhé, kratší. Ty ovšem napsal Jan Zelenka o padesát let později. V závěru knížky píše mj.: „Vždyť minulost je nedílnou součástí naší osobnosti.“ Tato myšlenka je pro autora charakteristická, prolíná se většinou jeho děl.
V Zrcadle nesplněných přání, podobně jako v Návratech, nalezne čtenář dvě roviny příběhu - příběh psaný mladým mužem, studentem, a jeho reflexi mužem starším, který se na sebe dívá s odstupem padesáti let. Příběh mladého Karla se odehrává v 60. letech minulého století. Již samo toto období je pro čtenáře zajímavé, v dějinách naší země představuje ojedinělý fenomén. Od počátku jsem cítila velké sympatie ke Karlovi staršímu; do jeho pocitů jsem se dokázala velice dobře vcítit, i když sama na mládí příliš nevzpomínám. U mladého Karla jsem hledala paralelu s dobou svých studií; nacházela jsem ji však pouze výjimečně, protože na rozdíl od autora jsem studovala na vysoké škole v letech sedmdesátých, tedy v období silné normalizace. Nebylo pro mne důležité, do jaké míry a v kterých situacích je příběh Jana Zelenky v Zrcadle nesplněných přání pravdivý a kde autor uplatnil fantazii, či skutečnost záměrně pozměnil. Podstatné bylo, že jsem jeho prostřednictvím poznávala zcela jiný studentský život. Již nějakou dobu patří Jan Zelenka k mým dobrým přátelům. I proto jsem jeho příběh prožívala intenzivněji, než by tomu bylo u autora, k němuž nemám blízký vztah. Na obálce knížky se autor dívá do zrcadla. Jeho pohled vnímám jako pohled klidného, vyrovnaného muže. Muže, jenž se dokázal smířit s tím, že některá přání v životě prostě zůstanou nesplněna. Přeji mu ještě hodně, třeba jen malých, splněných přání.
PaedDr. Věra Ježková, Ph.D., 2020
