Medvídek není medvědovitá šelma, nýbrž tříbarevná kočička, která se narodila v zahrádkářské kolonii přibližně v polovině roku 2018 opuštěné kočičí mamince. Podle toho také vypadal její život. Žádné očkování, nulová péče a minimální kontakt s člověkem. Letos v zimě jsem si všimla, že tenhle čertík nenechal na sebe na rozdíl od ostatních koček sáhnout. Veškeré dění pozoroval zpovzdálí, nejlépe ze stromu. Všechny fackoval packou, lidi i kočky, takže jsem uličníka pojmenovala Ranařka. V únoru se jedna kočka ztratila, druhou s nemocným uchem (říkáme jí Oušková) odvezla paní o čtyři zahrady níže na operaci a poté ji adoptovala. Chudák kočička tříbarevná zůstala úplně sama.
Medvídek se svou sestrou Ouškovou v únoru.
Začala jsem ji pamlsky lákat k nám na zahradu. Nejdříve konzumovala krmení jen ze země a z plastových obalů, později jsem koupila mističky a předkládala kočičí menu na parapetu pod zastřešenou pergolou. V březnu dovolila poprvé na sebe sáhnout, což znamenalo významný pokrok. Vytrvala jsem a úspěchy se dostavovaly. Po střechou jsem vybudovala několik pelíšků, aby se mohla zachumlat a schovat před nepřízní počasí, a přejmenovala ji na Medvídka, třebaže se jedná o holku. Den po dni jsem získávala její důvěru. Začátkem dubna jsem si sedla na houpačku a najednou koukám, Medvídek se ke mně přiblížil a koukal na mě. Pomalu jsem natáhla ruku, chytla Medvídka a postavila vedle mě na houpací lavici. Medvídek zkameněl a upřeně na mě zíral. Pomalu jsem kočičku posadila na klín, přitiskla k sobě a ona poprvé v životě začala příst. Den po dni se nechávala více hladit a chovat, ovšem jen ode mě, z ostatních lidí respektovala přítomnost pouze mého manžela a syna. Začala chodit za mnou jako stín.
Tato fotka je také na ceduli Zahrada u Medvídka.
V květnu se definitivně přestěhovala na náš pozemek a já nechala vyrobit plechovou ceduli s její fotkou Zahrada u Medvídka, aby všichni viděli, že Medvídek není žádný bezdomovec, ale náš mazlíček. V létě jsem někdy chodila na zahradu rovnou po noční a spala v chatičce. Medvídek dovnitř moc nechtěl. Nechávala jsem pootevřené dveře a viděla, jak nesměle nakukuje. Vstala jsem, popadla Medvídku, strčila k sobě do postele a přikryla peřinou. Medvídek vytřeštil oči a ani se nehnul. Ležel se mnou celé dopoledne a vrněl jako kolovrátek. Od té doby pokaždé, když jsem ráno šla spát, automaticky do postele skákal sám.
Medvídek na stole s myškou.
Lidi z okolí nadšeně pozorovali Medvídkovu proměnu. Většina z nich ho nemohla poznat, poněvadž z důvodu pravidelné péče zmohutněl, má nádhernou srst a nepůsobí jako věchýtek, nýbrž jako sebevědomá kočka. Chodí po zahradě pomalu a rozvážně, rychle se rozeběhne, jen pokud zahání kočičí vetřelce nebo když mi skáče téměř dvoumetrovými skoky přímo do náruče.
Medvídek nám dělá radost, ale přináší i starosti. Co s ním bude v zimě?
Pokračování příště. Děkuji všem, kdo jste podporovali Medvídka na fc, když jsem ho učila procházet elektronickými dvířky.
