Toto léto se liší snad vším od toho loňského, pomyslela si Marta. A to nejen tím, že často prší a že zatím nebyla žádná déletrvající vedra. Ale hlavně loni touto dobou byla sama, kdežto letos je obklopena řadou nových lidí. Vlastně někdy začátkem minulého léta se seznámila s Edou. Ale vztah to byl tak trochu zvláštní, spíš z rozumu a nedostatku jiné příležitosti. A dobře, že rychle skončil. Pověstná jiskra tam nepřeskočila. Teď žije s Petrem, sice provizorně na chatě, ale mají příležitost si vyzkoušet, jak jim to bude spolu klapat. A jde to docela dobře, ani jednomu z nich nedělá problém se přizpůsobit tomu druhému. A navíc Marta má intenzivní pocit, že jejich životy se vzájemným soužitím obohacují.
S Petrem samozřejmě poznala i jeho rodinu - dceru Lenku a malou Sofii. Sofii si oblíbila hned, její vztah k Lence vznikal postupně, tak, jak měly příležitost se spolu poznat. Na řadu věcí měly rozdílné názory, ale Marta se snažila respektovat, že je Lenka dospělá žena a má svůj život. S koronavirovou pandemií se nečekaně vrátil domů i Martin dospělý syn Libor. Zdrcený po rozchodu se svou dívkou, tak trochu zmatený náhlou změnou situace a zborcením všech jeho profesních plánů. A do rodiny přibyla i malá Ema, která se narodila loni po vánocích její dceři Ladě. Malé, roztomilé štěstí pro všechny.
Marta se těšila, že zase uvidí svoje vnoučata. Na prodloužený víkend si domluvila návštěvu u dcery na Vysočině. Tentokrát pojede sama, bez Petra. Ten potřebuje vyčistit okapy a udělat něco u domu na zahradě. A také má naplánované focení. Lenka se v práci pochlubila svými fotografiemi z tatínkova atelieru a hned dvě z kolegyň projevily o nafocení podobných fotografií zájem.
V pátek Marta skončila v práci dřív než obvykle. Chtěla ještě koupit nějakou drobnost vnoučatům. A hlavně potřebovala vyjet z města, než se ucpou silnice. Nakonec z té drobnosti, kterou chtěla koupit, byl nafukovací bazén na zahradu. Ten si jistě přes léto děti užijí. Když ho ukládala do kufru auta, periferním viděním zaregistrovala něco známého. Podívala se pozorně přes ulici do zahrádky u pizzerie. Bohužel viděla až moc dobře. U krajního stolku seděl Petr s jakousi ženou a živě spolu rokovali. Marta na okamžik ztuhla, jakoby se zastavila v pohybu, když zavírala kufr auta. Podívala se ještě několikrát tím směrem, ale realita se nezměnila. Byl to skutečně "její" Petr a jakási pohledná blondýna středního věku. Marta skočila do auta a připadala si, jako by ona provedla něco špatného. Proč a před kým se vlastně schovává? Nechce, aby ji Petr viděl? Nebo nechce ona vidět jeho? Ať to bylo jakkoliv, hned odjet nedokázala. A stále na ně zírala nevěřícně a trochu zmateně okénkem auta, dokud se nezvedli a společně neodešli. Ze způsobu, jak se k sobě chovali, jí bylo zřejmé, že se dobře znají. Ale proč jí Petr neřekl, že se má dnes s někým sejít?
Snažila se sama pro sebe tuhle událost bagatelizovat. Nežijeme přece ve vzduchoprázdnu, vemlouvala si. Petr má za sebou kus života a jistě má své známé. To jí našeptával jeden hlas rozumu. Ale byl tu i hlas pokušitel. Když je to jen někdo známý, tak proč ji držel kolem ramen, když spolu odcházeli? A kam vlastně odcházeli? A oba hlasy se střídaly v její mysli. Přetahovaly se, překřikovaly se, zneklidňovaly ji. Potřebovala by to vytěsnit ze své hlavy. Potřebovala by se soustředit na řízení auta. Jede sice známou trasou, ale provoz je hustý, pátečně nervózní. Neklidné myšlenky se jí stále podsouvaly. Zlobila se sama na sebe, že je nedokáže ovládnout. A nenapadlo ji to nejjednodušší, někde zastavit, vzít mobil a Petrovi jednoduše zavolat. Ostatně, i kdyby ji to napadlo, nezavolala by. Protože by si připadala jako stíhačka, která kontroluje každý jeho pohyb. Doufala, že se jí nepříjemné myšlenky podaří zahnat, až se dostane na místo a pohltí ji Lenčina velká rodina.
Toník s Aničkou si hráli na zahradě, když přijela. Hned běželi k autu. Anička jí skočila do náruče a objímala ji. Marta se sklonila s Aničkou v náručí, dala pusu Toníkovi a přivítala se s Ladou. Překvapilo ji, jak vyrostla její nejmladší vnučka, kterou měla dcera v náručí. Emička po ní otáčela hlavu a nejdříve trochu nedůvěřivě pokukovala. Ale pak se nechala od babičky pochovat a dokonce se k ní instinktivně přitiskla. Je to nádherný uzlíček štěstí, pomyslela si Marta a na chvíli zapomněla na okolní svět.
Víkend s vnoučaty si Marta opravdu užila. Teď teprve si plně uvědomovala, jak se jí po nich stýskalo. Díky koronavirové pandemii je neviděla tak dlouho! Toník s Aničkou ji seznamovali se všemi novinkami. Mají nového bílého kocourka, který se k nim odněkud zatoulal. Říkají mu Střelka, protože umí střelhbitě zmizet a pak se zase znenadání objevit. Jen Toníčkovi se jméno nelíbí, neumí totiž ještě vyslovovat R a Ř. Ale v rodinné radě si změnu kocourkova jména nevybojoval. Prý se to Ř rychleji naučí, když bude chtít, aby mu kocourek rozuměl. Vnoučata ukázala babičce i velké hnízdo, které si čápi postavili na nejvyším stromě v nedaleké aleji. Už mají dvě čápata a učí je létat. A lovit myši, kterých je na posekaných loukách stále dost. Marta pomalu vplouvala do jiné dimenze života. Nejvíc ji ale překvapovala Emička. Byla nadmíru čiperná, přetáčela se na bříško a zpět podle potřeby. Natahovala ručičky po všem, co ji zaujalo, a všechno také důkladně zkoumala. A byla ráda, když našla útočiště v babiččině náručí. Odsud měla mnohem lepší rozhled než z postýlky.
Spousta aktivit s vnoučaty dala Martě pořádně zabrat. Celý den byla v jednom kole, a když děti usnuly, cítila se tak unavená, že by mohla jít spát také. Každý večer si zkoušela něco přečíst, ale stejně nebyla schopná se soustředit. Myšlenky, které se jí úspěšně podařilo zahánět přes den, se neodbytně vracely večer. Nechtěla si připustit, že Petr má ještě nějakou jinou ženu. Zdálo se jí to krajně nepravděpodobné. To by si přece musela něčeho všimnout! Nebo je to nějaká čerstvá známost? Nebo někdo z rodiny? Byla by schopná tolerovat existenci jiné ženy? Nevyznala se sama v sobě. Jistě jen věděla, že mu teď volat nebude, aby se ho na to zeptala. Únava a zdravé venkovské prostředí ji naštěstí bezpečně uspalo.
Nakonec Petrovi zavolala až během zpáteční cesty. Potřebovala vědět, zda má jet přímo na chatu, nebo se zastavit u něj doma a případně mu pomoci s focením. Samozřejmě se nezeptala na to, co by ji nejvíce zajímalo. Na tu páteční blondýnu. Petr zněl v telefonu trošku nervozně, stěžoval si, že je tam moc lidí a velký blázinec. Rozhodně nechtěl, aby se tam Marta zastavila. Pomoc s focením odmítl, s tím že už budou končit. A slíbil, že se brzy vrátí na chatu. Martu odmítnutí mrzelo, přála si už být zase s ním a dobrat se co nejrychleji k vysvětlení.
Na chatě mu připravila večeři a dlouho na něj čekala. Nejdřív v zahradní houpačce, pak pod dekou na lavičce na terase. S milionem myšlenek skotačících v hlavě. Když se začalo stmívat, uklidila připravenou večeři do lednice a vlezla si s knížkou do postele. Číst ale nedokázala, usnout však také ne. Vstala, až když slyšela přijet auto. Vyšla na terasu. Petr se moc omlouval, že se zdržel. Ale důvod neuvedl. Na připravenou večeři se vrhl s chutí. Mezi jídlem vysvětloval, že mu jeho večeři u Lenky snědl snad omylem Jonas. K večeru Petr objednal dvě pizzy pro sebe a ženy, které fotil. Převzal je od kurýra a položil je na linku do kuchyně. Když se vrátil s ženami do jídelny, seděl u stolu Jonas a polovina jedné pizzy byla pryč. Sežral ji, aniž by zeptal, čí je, definoval to Petr nazlobeně. A ještě se k tomu tvářil jako neviňátko. A pak Petr pokračoval ve vyprávění, jak ho Jonas štval celý den. Stále se mu vnucoval do atelieru, když byl vyhozen dveřmi, vracel se oknem. Dával nevyžádané rady a pořád se do všeho montoval. A Lenky, za kterou sem vlastně přišel, si vůbec nevšímal. Když se Petrovi konečně podařilo Jonase definitivně vystrnadit z atelieru, zůstal sedět v obývacím pokoji a díval se na televizi. Ani Lenka si Jonase celý den nevšímala, byla na zahradě se Sofií, s Hedvikou a s jejím strýčkem, který ji přivedl, protože rodiče neměli čas. Dávala pozor na děti skotačící v bazénku a živě se bavila, když se Hedvičin strýček přidal k nim. Ten Hedvičin strýček je to takový roztomilý ušák, ale líbí se mi mnohem víc než ten nečitelný Jonas, zhodnotil to Petr s posledním soustem.
Marta trpělivě čekala, až se Petr nají a vypovídá. Pak přijde řada na ni. Věděla, že se musí zeptat teď, jinak se bude jenom trápit. Potřebovala jen nějakou narážku nebo vhodnou chvíli.
"A jak ses měla ty?" zeptal se konečně Petr.
Marta mu neobvykle stručně popsala, jak ona prožila víkend.
"Stalo se něco? Pokaždé se vrátíš nadšená a dnes nic moc." reagoval Petr.
"To ještě nevím, ale musím se tě na něco zeptat. V pátek po práci jsem tě viděla v pizzerii s nějakou ženou, vlastně jste z té pizzerie právě odcházeli." řekla odhodlaně skoro jedním dechem.
Petr se na Martu překvapeně podíval a zdvihl obočí. "To byla Linda, moje kolegyně z bývalého zaměstnání. Snažila se mě přesvědčit, že mě potkala náhodou. Chtěla si mermomocí popovídat, tak jsme zašli na pizzu a dvě deci bílého."
"Na kolegyni z práce ta ruka kolem ramen moc nevypadala." zabojovala tvrdě Marta.
"Ale Martí, ty žárlíš! " usmál se sotva znatelně Petr, odhrnul jí vlasy z čela a podíval se jí do očí. "Prostě jsme spolu kdysi něco měli, ale už je to dávno. Teď jsem byl spíš zaskočený, když se tady objevila. "
"Nepřipadal jsi mi zaskočený, ale docela v pohodě. " odporovala Marta.
"Snažil jsem se chovat normálně, ale byl jsem ve střehu. Nikomu z bývalých kolegů jsem neřekl, že odcházím z Prahy a kam. Víš, že jsme se nerozešli v dobrém. Linda byla jediná, která se tehdy lynče nezúčastnila. Nemohl jsem jí přece hned zbavit, jak jsem ji potkal." snažil se vysvětlovat Petr.
Ale mohl, myslela si Marta, ale mlčela.
"Pokud je ale moje intuice správná, spíš mám strach, že tohle setkání může být začátek něčeho nepříjemného. Jen tak pronic zanic přeci člověk nevynaloží takové úsilí, aby někoho vyhledal. A že to byl záměr, tím jsem si docela jistý. Kongres, na který se Linda odvolávala, byl na poslední chvíli zrušený. Našel jsem si to na internetu. A podle toho, kde stálo její auto na parkovišti, bylo jasné, že přijela až odpoledne, ne ráno na kongres. Prostě mi celou dobu lhala. A mě vrtá v hlavě, proč. Ale tebe bych do své minulosti nerad zatahoval. Lepší bude, když o ní nic nebudeš vědět."
Marta mlčela. Přebírala si v duchu Petrova slova. Její já chtělo přistoupit na to, že mluví pravdu.
"Tak už něco řekni, Martí. Nemlč tak zoufale. Víš přece, že tě mám rád. Jsem moc rád, že jsem tě potkal a že můžu být s tebou." řekl Petr jednoduše a upřímně. A objal ji. Marta se nebránila. Ani jeho náruči, ta ji vždy odzbrojila, ani příjemné myšlence, že se tím všechno vysvětlilo.
