Stárnu. Muži se už za mnou neotáčejí. I když jím zdravě, pneumatika kolem pasu se zvětšuje. Práce mě už nenaplňuje jako dříve. Vím, že už v ní nemám čeho dosáhnout. Tak často mluví lidé, kterým se blíží šedesátka. Cítí, že život se překulil do poslední fáze a bilancují, co ještě nestihli, co by chtěli zažít, co jim na jejich způsobu života vadí. Dříve takto mluvili lidé mladší, velmi často čtyřicetiletí. Takové úvahy často končily rozpadem manželství, protože si mnozí muži ve snaze ještě něco takzvaně zažít našli mladší atraktivnější partnerky. A ženy se pak trápily pocitem, že už jsou nepotřebné, nehezké, staré. Přitom jim třeba bylo pouhých pětačtyřicet. Nyní se v tomto směru mnohé změnilo.
„Těžko říct, co se nyní dá označit za střední věk. Mnohdy se jeho hranice udává až kolem šedesáti pěti let,“ uvedla psycholožka Klára Gajdušková. Podobně jako řada jejich kolegů pozoruje, že lidé bývají nespokojení mezi padesátkou a šedesátkou. „Ženy si často uvědomují, že si nestihly splnit své sny a navíc se v tomto období často starají o své stárnoucí rodiče. K tomu si uvědomují, že se fyzicky mění, že stárnou. Muži zase přemýšlejí nad tím, že v kariéře třeba nedosáhli všeho, co chtěli a bývají frustrovaní,“ řekla.
„Vždycky mi bylo k smíchu, když jsem četla o krizi středního věku. Nic takového jsem nikdy neprožila. Neměla jsem na to asi čas. Jenže nyní se cítím tak mizerně, že najednou přesně vím, co lidé, kteří o ní mluvili, měli na mysli.“ To jsou slova šestapadesátileté Jany, učitelky. Svou práci měla vždy velmi ráda, byla v ní úspěšná, její žáci si jí vážili a dávali jí to najevo. S o čtyři roky starším manželem měla hezký vztah, sportovali spolu, cestovali. Jejich syn vystudoval medicínu. Navíc Jana byla vždy obdivována muži, celý život slýchávala, že je půvabná. Šťastná to žena, chtělo by se říci. Jenže ona teď vypráví: „Najednou mám pocit, že mi nic nesluší. V kabinkách, když si zkouším oblečení, vidím, jak se mé tělo mění. Muži se už za mnou neotáčejí. Vím, že to zní malicherně, ale já na to byla zvyklá. Manžel je fajn, ale mluvíme spolu čím dál méně. Vlastně už není o čem. Syn se odstěhoval. Mojí rodiče jsou těžce nemocní, jezdím k nim téměř denně. Jsem unavená a práce mi leze na nervy. Blížím se ke škole a chce se mi zvracet. Nemůžu ji ani vidět. Navíc mě štvou mladí ambiciózní kolegové, kteří neustále jásají nad nějakými pitomými projekty. Pořád používají jen slova: projekt, výzva a podobně. Někdy mám pocit, že bych chtěla zalehnout do postele a týdny jen spát. Nikoho nevidět, s nikým nemuset mluvit, nikam nemuset chodit.“
Nejvíc Janu dovede naštvat, když si čte články o tom, že šedesátka je skvělý věk, že se v něm lidé cítí velmi šťastní. „Tak já se k šedesátce blížím velmi nešťastná. A můj muž už v ní je a taky na něm vidím, že se změnil. Práce ho nebaví, sportovat se mu nechce, jen mručí. Říká, že svět se řítí do záhuby a je tak nějak celkově depresivní, což nikdy nebýval,“ dodává Jana.
Kdyby takto uvažovala dříve, když byla mladší, zřejmě by ze všech stran slyšela, že jde o normální krizi středního věku. Jenže vtip je v tom, že ona ve čtyřiceti měla plno práce, povinností, zájmů, takže na takové úvahy neměla čas. Dostihly ji až teď. Podobné pocity prožívá čím dál více lidí, kteří překročili padesátku.
Na téma krize středního věku má zajímavý názor psycholog Jeroným Klimeš, který o ní napsal například toto: „Staří Římané měli pořekadlo: Komu bohové přáli, ten umírá mlád. Dnes naproti tomu usilujeme o neustálé prodlužování věku i přesto, že se bojíme smrti a děsivým úzkostem ze stárnutí se bráníme tím, že sníme o euthanasii, o zkrácení života. Proč vlastně ale staří Římané měli toto pořekadlo? Všimli si zajímavého jevu. Mladí lidé jdou stále k vrcholu svých sil. Nic jim nepřipadá jako problém. Jenže ať se lidský život jakkoli prodlouží, každý se jednou ocitne na svém vrcholu. Pár let ještě pojede setrvačností a pak nastane chvíle, od které to s ním jde z kopce dolů. Najednou už nestřídá úspěch triumf. Spíše jde o více nebo méně elegantní vyklízení pozic. Začíná být více a více jisté, že většina snů zůstane nesplněna. Při pohledu zpět se životní úspěch nejeví být žádnou vysokou horou. Žádný Everest. Spíš naprosto trapná krtina či jen hrbol na silnici. Naopak, člověk začne život počítat od konce. Kolik let mu zbývá, než bude úplně nepoužitelný či dokonce tuhý. Tato změna v měření času je velmi nepříjemná. Blaze se má ten, kdo jí byl ušetřen. A to byl ten fakt, kterého si Římané všimli a proto jen dodávají, že je to projev boží přízně.“
Takže je to jasné. Na jedné straně se lidé snaží dožívat co nejvyššího věku v co nejlepší kondici a tvrdí, že se v šedesáti cítí lépe než ve čtyřiceti. Na straně druhé, bod zlomu jednou nastane v každém případě. Jen se nyní děje to, že nastává drobet později.
Souběžně s popisy posunování se období nazývaného krize středního věku se však objevují závěry různých studií, které tvrdí, že po šedesátce se pak zase vše obrátí k lepšímu. Vlastně ani tak nejde o přesný věk, jako spíš o to, jak si člověk zařídil život, jak se na budoucnost připravil.
Psychologové tvrdí, že se lidé velmi často začnou cítit spokojeni v momentě, kdy splatí hypotéky, kdy se smíří s tím, že v práci už jsou na vrcholu lidé mladší a když mají čím svůj život naplnit. To znamená, když mají své zájmy, koníčky, přátele. Ke spokojenosti přispívá i to, pokud jsou jejich děti samostatné, finančně zabezpečené, úspěšné. A ačkoli to zní krutě, mnoha lidem se uleví, když z nich opadne i péče o nemocné staré rodiče. Někdy označují jejich odchod ze světa za vysvobození pro všechny, jindy se jejich život zklidní poté, co se jim podaří pro ně sehnat kvalitní sociální zařízení či pomoc ze strany pečovatelské služby. Krize středního věku je totiž velmi často způsobena tím, že se člověk cítí být přetížený a bez naděje, že se jeho život zlepší. A potvrzuje se tím, že přetížení nyní velmi často jsou lidé ve věku mezi padesátkou a šedesátkou i výše.
