Vyhlídka na konci světa
FOTO: archiv autora

Vyhlídka na konci světa

4. 7. 2020

Nad skalním masivem pahorku Al-Habees pomalu zapadá slunce. Poslední jeho paprsky barví skalní stěny i ruiny údolních chrámů do fantastických barev. Kroky několika posledních, osamělých poutníků, spěchajících v tento pozdní čas k  východu ze skalního města, utlumil jemný písek Kolonádní ulice.

 Beduíni i se svými početnými rodinami, dromedáry i koňskými drožkami již dávno odešli do svých domků v malém městečku před branou skalního komplexu. A tak všude kolem nás je ničím nerušený, až posvátný klid.

Jordánská Petra, barevná nádhera pískovcových skal

 

Jsme smířeni s touto skoro noční procházkou, a tak nikam nespěcháme. Posadili jsme se pod prastarou akácii uprostřed nymfaea a sledujeme, jak poslední sluneční paprsky zvídavě kloužou po rozsáhlých ruinách Lvího chrámu, aby po několika desítkách metrů naposled ozářily obrovskou plochu skalního masivu Jabal al-Khubtha, provrtaného množstvím starých hrobek.

Tato, až tajemně mystická, atmosféra umocněná nastávající nocí, evokuje ve mně v této chvíli obrazy a děje dávných dob. Před očima vidím procesí nabatejských věřících, stoupajících za zpěvu písní až na ten nejvyšší bod celého skalního komplexu, aby tam, před chrámem al-Deir, se zářícím sluncem nad hlavou, vzdali hold své nejvyšší božské dvojici, pánu hor a bohu slunce Dusharovi a jeho ženě Al-Uzza, paní Země, bohyni síly, úrody a lásky.

Když jsme chvíli po poledni, po docela namáhavém výstupu po skalních stupních, stanuli před majestátní a neobyčejně zachovalou fasádou náhorního chrámu Al-Deir, s viditelným pohnutím jsme já i moje žena dlouhou chvíli beze slov stáli a nechali se unášet silným tokem emocí. A naše emoce dlouho proudily tělem, aby posléze vystoupaly vysoko, až někam do modrého nebe, na kterém zářila oslnivým jasem nabatejská hvězda boha slunce.

Petra, náhorní poutní chrám Al-Deir

 

„Please, can you make an our photo?“ oslovil mne před průčelím chrámu jakýsi starší člověk a ukazuje na sebe a drobnou Japonku, stojící vedle něj. Proč ne?

„Of course,“ odpovídám a beru si jeho drahý fotoaparát. Fotka je na světě. Na oplátku se s ženou stavíme na jejich místa a podávám muži náš foťák.

„Please, can you make the same?“

A tak jsme tady. Na věky. My a chrám Al-Deir.

Muž s malou Japonkou posléze mizí v úzkém průchodu, vedoucím dolů do údolí. Na celém velkém prostranství náhorní plošiny jsme zůstali sami.

Malý kousek od průčelí chrámu mě zaujala nevelká tabulka.

Tento nápis a bílá šipka pod ním nás neodolatelně zavádí k nevysokému, ale velmi nebezpečnému výstupu na úzkou skalní plošinu na samém konci náhorní plošiny. Kdo by ale nechtěl navštívit vyhlídku na konci světa! 

 

Po strmé skále jsme se vyšplhali až na samý konec tohoto malého nabatejského světa. Na polorozpadlé chatrči na vrcholku skály hrdě vlaje vlajka jordánského hášimovského království, za námi je rozlehlá planina s  chrámem Al-Deir v pozadí a před námi se v úděsné hloubce táhne do daleka Wádí Musá. Mojžíšovo údolí.

Vyhlídka na konci světa. Nohy se mi chvějí závratí, když se přiblížím ke kraji nekonečné propasti pod nohama. Úžasný okamžik. Aniž nad tím přemýšlím, vzpažuji najednou obě ruce vzhůru k zářícímu slunci a cítím náhlý proud energie, který se mi vlévá do těla. A božský Dushara mi s  nebeské klenby velkomyslně kyne na pozdrav.

Vraťme se však do již značně zešeřelé reality Nymfaea a Kolonádní ulice. Slunce již docela zašlo za skalní masiv Al-Habees a celé údolí osvětluje svým, až trochu strašidelným, namodralým svitem, měsíční kotouč. Obrovský masiv skály Jabal Al-Khubtha se pomalu ztrácí v houstnoucí tmě, jen černé díry královských hrobek stále ostře vystupují z šedomodré masy skály jak bdělé oči stookého pastýře Arga, střežícího klid a mír tohoto místa. 

Zahleděl jsem se k samému závěru údolí, až tam, kde podél skalní stěny Al-Habees stoupá stará procesní cesta k náhornímu chrámu Al-Deir. Několik jezdců na koních tam teď sestupuje strmými schody dolů do údolí. A nahoře, nad malým muzeem ve skalní stěně pahorku Al-Habees, se pomalu pohybují černé siluety dromedárů se svými jezdci. Údolní chrámy náhle vstávají z ruin a jezdci na koních v čele se svým vládcem Aretasem III. se pomalu blíží ke své skalní rezidenci. Dvoutisíciletá historie teď defiluje přede mnou v bizarní představě antického světa. Královská družina posléze mizí kdesi mezi skalami a celé údolí se definitivně halí do tmy.

Poutník, bloudící petrskou nocí

 

Jen pomalu a nerad se navracím z doby helénistického krále Aretase do noční reality a ruin skalního města. Do úzké a hluboké soutěsky Al-Siq, vedoucí k východu, jen obtížně pronikají stříbrné paprsky měsíce. Představa nocování v některé z mnoha skalních hrobek mou ženu a přiznám se, že i mne, vůbec neláká. A tak, dotýkajíce se okolních stěn, se jen po paměti a velmi zvolna dostáváme konečně z bludiště skal.

Když jsme se, asi po půl hodině tápání v naprosté tmě, konečně vynořili na otevřeném prostranství u Džinových kamenů, nastal čas, pozdravit také Al-Qauma, mocného boha měsíce, ochránce karavan a také všech poutníků, bloudících pod hvězdami. Díky němu už nemusíme tápat ve tmě. Desetitisíce hvězd nám rozsvítil na cestu na bezmračném petrském nebi.  A jejich záře nám v duši ještě dlouho a dlouho zůstane.

 

* * *

Můj příběh
Autor: Jan Zelenka
Hodnocení:
(5.1 b. / 19 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jan Zelenka
Díky všem za komentáře.
Jan Ciprys
Tak jsem si otevřel atlas světa a taky jsem si tam zajel opravdu krása.
Alena Várošová
Jendo,jedno velké díky.Prožil jste se svou manželkou kus života, jak v naší vlasti a také i v cizích zemích.Máte krásné vzpomínky,které Vám nikdo nevezme.
Jana Hošková
Poutavě napsáno. Petra musí být úžasná ! Člověk se přenese do dávných časů ať chce či nechce. Chválím, i když mne podobně jako Zuzku P. tyto končiny k mé osobní návštěvě naprosto nelákají... :-))
Soňa Prachfeldová
Nádhera .
Helena Přibilová
Vaše články se čtou jedním dechem, píšete skutečně nádherně.
Jana Šenbergerová
Z každé věty lze vycítit, že jste si to užívali. Díky tomu a mé představivosti jako bych tam byla. Dík.
Dana Puchalská
Honzo, krásně jsi nám svoje cestování popsal. Děkuju.
Věra Ježková
Jendo, při prvních slovech textu mi zazněl v uších tvůj hlas z videa, které jsi mi pouštěl v televizi. Je to úžasná reportáž. Dobře, že byla zveřejněna dnes.
Jan Zelenka
Děkuji vám, děvčata. Článek jsem dal schválně, i fotku na FD. Dnes jsme ukládali urnu s Evou oficiálně do hrobu v Čelákovicích.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?