„Nedojdu tam, noha mě příšerně bolí,“ říká třiasedmdesátiletá Hana svému manželovi Ivanovi, zatímco on si stěžuje, že je pohodlná, líná a vymýšlí si zdravotní obtíže, aby s ním nemusela jet na návštěvu k přátelům, na výlet nebo k vodě. Ivan je muž akční a nechápe, že jeho žena je něco jako barometr.
„Nevymýšlím si. Ale některé dny vůbec nevím, že jsem před třemi lety měla zlomeninu v kotníku, zatímco některé dny se na tu nohu téměř nemůžu postavit, jak bolí. Některé dny mi nohy otékají a špatně se mi dýchá, jindy se cítím úplně fit. Lékařka mi po různých vyšetřeních řekla, že jsem v podstatě zdráva, jen velmi citlivě reaguju na změny počasí. Je to tak. Stačí, aby se ze dne na den výrazněji změnila teplota a já jsem úplně vyřízená. Když je počasí stabilní, jsem naopak v dobré kondici. Jen těžce zvládám ty změny,“ vypráví Hana.
Tomu co Hana popisuje, se odborně říká meteosenzibilita nebo meteocitlivost. Zkoumají ji týmy vědců, na toto téma byla publikována řada vědeckých prací. A čím dál více lékařů, přírodovědců a psychologů se přiklání k názoru, že rozhodně nejde jen o zveličené módní téma, ale že se pro mnoho lidí jedná o problém, který jim komplikuje život.
„Počasí přímo nevyvolá vážnou chorobu, ale má vliv na její průběh,“ uvádí slovenská biometeoroložka Zlata Čabajová, která se tímto problémem řadu let zabývá. „Je dokázáno, že počasí například zhoršuje srdečně cévní onemocnění, nemoci dýchací, psychické, pohybové, infekční a alergické. Je to například statisticky podloženo i tím, jak se se změnami počasí mění počty výjezdů záchranek. Jsou v tom významné spojitosti.“
Problémy zná každý třetí
Čím je člověk starší, tím vyšší je předpoklad, že bude na změny počasí citlivě reagovat. Zná to hodně lidí. Ve dvaceti je zpravidla každému jedno, jak je venku. Když se těší na tancovačku nebo na výlet, vyrazí ve vedru či v mrazu a užije si zábavu tak i tak. Ale v šedesáti a výše?
„Těšily jsme se s kamarádkami, že se sejdeme na kávu či na víno, jenže ten den bylo už ráno dusno a teploty se blížily ke třicítce,“ vypráví šedesátiletá Libuše. „Cítila jsem každý kloub v těle, byla jsem malátná. Den předtím mi přitom bylo skvěle. Bylo mi trapné schůzku odvolávat. Co bych holkám řekla? Že mě bolí hlava? Tak dlouho jsme to plánovaly, jedna z nás dokonce měla přijet z jiného města. Pak přišel spásný mail. Jedna z nás mi psala, že je od rána jako praštěná. Že se omlouvá, ale že nepřijde, protože ji bolí každý kloub v těle. Rychle jsem jí radostně odepsala, že mně taky. Vzápětí napsala ta třetí: Holky, to jsem ráda, mně je totiž od rána taky děsně blbě. Večer začaly velké bouřky. Bylo to, jako by ze mě spadla tíha. Najednou mi bylo dobře. Sešly jsme se o pár dnů později a celou dobu jsme pak tlachaly o tom, jak s námi počasí dokáže mávat,“ říká se smíchem.
Podle některých průzkumů zažívá podobné pocity někdy v životě každý třetí člověk. Takže není třeba se za ně stydět. Ale není třeba je ani zveličovat, protože si za ně v některých případech tak trochu můžeme sami.
Návrat k přirozenosti
Mnozí psychologové považují meteocitlivost za ukázku toho, že si čím dál více odvykáme žít takzvaně v souladu s přírodou. Že jsme přestali být její součástí. „Mezi obyvateli venkova je meteosenzibilních lidí trojnásobně méně než mezi obyvateli měst,“ připomíná Zlata Čabajová.
Psychiatr Jan Cimický to vidí takto: „Nezapomínejme, že naši předci byli zvyklí žít podle střídajících se ročních období. Za pěkného teplého počasí byli co nejvíce venku, za zimních plískanic co nejvíce doma. Jenže nyní se mnozí lidé pohybují jen v klimatizovaných kancelářích a klimatizovaných autech a pak je pro ně přímo šokem, když z toho chladu na chvíli vyjdou do rozpálené ulice města. No, to pak není divu, že se necítí dobře. My se nyní snažíme stále podávat stejný výkon, žít takzvaně naplno ve vedrech i v mrazech, ale přirozené to není.“
Lékaři například zaznamenali, že citlivost na počasí téměř vůbec neznají lidé, kteří pracují v přírodě, tedy dřevorubci, lesní dělníci, zemědělci, zahradníci. Protože jsou s přírodou více spjati, jejich tělo si se změnami počasí dokáže lépe poradit. Ale lidé, kteří většinu života tráví v kancelářích, pak po dvou týdnech na chatě říkají: Dneska je ale mimořádné vedro, dneska je divný tlak, dneska mě bolí hlava…
Mnozí lékaři se na lidi, kteří citlivě reagují na počasí, dívají spíše jako na hypochondry. Někteří k tomu svádějí, protože na citlivost na počasí pak shazují jakýkoli zdravotní problém. „Měla jsem pacientku, která byla obézní, pila litry kávy a tlak jí výrazně skákal nahoru a dolů. Svádí to na to, že se jí tlak zvyšuje vždy se změnou počasí, ale já vím, že je to jejím špatným životním stylem. Když jsem jí to řekla, urazila se a šla si hledat jiného lékaře,“ vypráví obvodní lékařka z Ostravy, která si přeje zůstat v anonymitě.
Takže ano, citlivost na počasí, je realita a pro mnohé lidi problém. Ale nezapomínejme, že nejde o nemoc a rozhodně ji nespraví žádné léky. Zpravidla nejvíce pomůže, když se člověk naučí vnímat sám sebe. To znamená, dělat to, na co se cítí, co mu dělá radost. Nepřepínat se. Nevyrazit na naplánovaný výlet, když je předpovězena teplota třicet stupňů a velké bouřky. Je lepší si sednout pod strom a číst si, než pak celý výšlap otravovat ostatní odborným výkladem na téma: Víte, já jsem meteosenzibilní a dneska, to vám tedy řeknu, dneska je to opravdu peklo….
