Vzpomínky na Mostar aneb kam letos na dovolenou?
Foto: autorka

Vzpomínky na Mostar aneb kam letos na dovolenou?

16. 6. 2020

Kam letos na dovolenou? Toť otázka. Zařekla jsem se, že letos budeme celé léto opravdu, ale opravdu jenom doma na zahradě. Čím dál, tím více hlodá v hlavě červíček – že by zase Chorvatsko?

Chorvatsko je naše oblíbená destinace. Jezdívali jsme tam i v dobách, kdy jsme museli žádat o výjezdní doložku a devizový příslib, a jezdíme tam dosud. Tenkrát jsme jezdívali autem a pod stan, dnes jezdíme s cestovní kanceláří autobusem a do hotelu.

Chci se podělit o zážitky z loňského pobytu v Chorvatsku.

Využili jsme nabídky tamní cestovní kanceláře a přihlásili jsme se na výlet do Mostaru v republice Bosna a Hercegovina. V Mostaru jsme byli v roce 1977, zastavili jsme se tam na zpáteční cestě z pobytu u Dubrovníku. Tenkrát byl Mostar ještě jugoslávské výletní místo. Chtěla jsem se tam znovu, po letech, podívat.

Bosna a Hercegovina nás přivítala nepříjemnou pasovou kontrolou, na jakou už nejsme zvyklí. Celníci se dokonce podívali do zavazadlového prostoru autobusu, nevím co tam hledali.

Bosna a Hercegovina bývala, jak známo, součástí Jugoslávie. Její osamostatnění stálo desetitisíce životů, stále tam ale panuje zvláštní napětí, které pociťuje i běžný turista.

Nevím, co si mám myslet o zemi, kde mají tři prezidenty, každý za jednu národnost (Bosňané, Chorvati, Srbové). Nad prezidenty je komisař OSN, který dohlíží na to, aby byly dodržovány Daytonské mírové dohody z roku 1995 (jednoduše řečeno, aby se do sebe znovu nepustili). Obyvatelé Bosny a Hercegoviny jsou trojího vyznání: Chorvaté jsou katolíci, Bosňané jsou muslimského vyznání, Srbové jsou pravoslavní.
Dále tam mají tři měny (chorvatské kuny, eura a měnu zvanou Konvertibilní marky). Platit se může kteroukoliv z těchto měn. Oni dávají nazpátek též kteroukoliv měnou. Cenovky jsou ve všech třech měnách. Turista, aby měl v hlavě kalkulačku. Průvodci doporučují při placení požadovat nazpátek tu měnu, kterou jsme platili. A za další, píše se tam jak latinkou, tak azbukou. Ukazatele při silnicích jsou psány oběma způsoby. Všimla jsem si, že na některém ukazateli je nápis psaný azbukou začerněn - prý protest. Boj za nezávislost si vyžádal 100 tisíc životů a více než 600 tisíc lidí zůstalo bez přístřeší.

Město Mostar, jehož název je odvozen od starobylého mostu, který byl postaven v 16. století, nebylo ušetřeno. Naopak, po Sarajevu to bylo druhé nejvíce poničené město. Před válkou bylo složení obyvatelstva Mostaru: přibližně 40% Chorvatů, 40% Bosňanů, a 20% Srbů.

Nejprve bylo město z okolních hor odstřelováno Srby, kteří chtěli zabránit rozpadu Jugoslávie. Po čase se Srbové stáhli. V tu dobu dobrovolně odešla většina obyvatel srbské národnosti. Obyvatelé chorvatské národnosti požadovali odtržení části území, kterého by bylo hlavním městem Mostar. Toto území mělo být přičleněno k Chorvatsku. Obyvatelé muslimského vyznání – Bosňané to nechtěli dopustit. Tak začala válka, kdy proti sobě bojovali bývalí spojenci, soused proti sousedovi. Vzájemně si bořili kostely i mešity. V té době došlo k rozdělení města na dvě enklávy, hranici tvořila řeka Neretva. Na jednom břehu byli Chorvaté, na druhém Bosňané. Poslední spojnicí byl starobylý most. I ten byl zbořen.

Po válce se postupně začalo opravovat, co bylo zbořeno. Za pomoci OSN byla znovu postavena mešita i katolický kostel. Pravoslavný kostel se začal rekonstruovat až v roce 2010. Pýcha Mostaru a magnet pro turisty, starobylý most, byl postaven podle původních plánů z roku 1566. Kámen na most byl vylámán vojáky mezinárodních sil v nedalekém lomu. Ke slavnostnímu otevření mostu došlo v roce 2004.

Naší průvodkyní po Mostaru byla Češka, která se provdala za Chorvata. V Mostaru žije čtyřicet let, proto bylo její vyprávění autentické a emotivní.

Vyprávěla nám, že je město i po letech stále rozdělené. Není rozděleno jenom řekou, je rozděleno zcela. Ve městě jsou rozděleny všechny instituce, úřady, zdravotnická zařízení dodavatelé vody a plynu, školy. Vše je dvojmo. Výjimkou je střední škola, kam chodí studenti obou národností, chodí však na směny, takže se nikdy nesetkají. Chorvaté chodí od osmi hodin, Bosňané od 14 hodin. Nenavštěvují ani kulturní akce, pořádané „těmi druhými“. Paní průvodkyně nám vyprávěla, že ona sama své vnuky a vnučku posílá na koncerty na druhou stranu Neretvy. Řříkala, že by chtěla, aby se alespoň mládež postupně usmiřovala. Bývají tam prý jediní.

Je až absurdní, že v Mostaru je rozdělen i hasičský záchranný sbor. Nikdo by nikdy nezavolal hasiče z druhé strany, i kdyby to bylo nablízku. Každý ví, že by to bylo zbytečné, oni by nepřijeli.

Procházeli jsme uličkami obou částí města. Vzpomínala jsem, jak to vypadalo tehdy. Uličky starého Mostaru byly plné zlatnických krámků, krámků s filigránovými šperky, kovotepců, kteří před očima turistů zdobili měděné a cínové nádobí. Tentokrát tam bylo tepaného a zdobeného nádobí taky velké množství, podle průvodkyně byla valná část zboží dovezena z Turecka. Kovotepce jsem viděla jenom jednoho.

Nemohla jsem si nevšimnout žebrajících. Byly to většinou děti, žebraly i matky s malými dětmi. Všichni byli očividně romské národnosti.

Průvodkyně nás před nimi varovala, zvláště děti jsou velice zruční a rychlí kapsáři. Na druhou stranu, jejich chování neschvalovala, ale chápala. Jak říkala, Cikáni v Bosně a Hercegovině nepobírají žádné sociální dávky, nemají ani bezplatnou lékařskou péči. V zemi je celkově o mnoho nižší životní úroveň, nežli na jakou jsme zvyklí u nás.

Na bosenské straně mě zaujalo, jak mnoho žen a děvčat je zašátkovaných, viděla jsem též několik žen v burce. Tenkrát, před lety jsem neviděla v šátku ani jednu ženu, o burce ani nemluvím. Podle průvodkyně bohatí Arabové platí mladým dívkám za to, že chodí na veřejnosti v burce. Mluvila asi o 200 euro. Je to neuvěřitelné, ale je to asi tak.

Velké překvapení bylo pro mne polední muslimské vyzývání k modlitbám. Seděli jsme v kavárničce poblíž mešity, takže jsme to měli z první ruky. Ampliony měli asi nastavené na maximum. Prý je to slyšet až na konec města, do vzdálenosti 3 km. Takto vyzývají před východem slunce, po východu slunce, v poledne (ve 13 hodin), před západem slunce a po západu slunce. Nedivím se, že nemuslimové z toho radost nemají.

Všude, na každém kroku, jsem pociťovala zvláštní napětí. Není to jenom o pocitech. Probíhá tam rivalita stále. Obě strany chtějí druhou stranu předčit hlasitostí, velikostí, viditelností.

Katolíci si vedle katolického kostela postavili 30 m vysokou zvonici – je to nejvyšší stavba ve městě. Vyzvání se poledne - ve 12 hodin, a je to taky slyšitelné do velké dálky.

Na hoře, tyčící se nad Mostarem, postavili Chorvaté (katolíci) asi před pěti roky velký kříž. Ten kříž je opravdu velký, je viditelný daleko široko. To vadí Bosňanům (muslimové). Celých pět let protestují a chtějí, aby byl kříž odstraněn.

Podle průvodkyně takovéto konflikty a neustálé roztržky řeší politici v celé Bosně a Hercegovině. Co je nejhorší, ve volbách vždy vítězí nacionalisté, potřebné reformy se stále odkládají.

Nejvíce emocionální zážitek nás čekal při zpáteční cestě. Na okraji města jsme se ocitli jakoby v lese bílých, asi 150 cm vysokých sloupků. Byly jich tisíce, po obou stranách silnice. Byly to hřbitovy obětí, jak říkají, osvobozenecké války. V Mostaru bylo před válkou 90 000 obyvatel, padlých během války bylo 6000. Ani jsem nefotila, bylo to na mne příliš depresivní.

Po návratu do hotelu v Gradacu se nás naši noví známí, kterým jsme vyprávěli, o zážitcích z roku 1977, ptali, co se tam změnilo. Odpověděla jsem: Všecko. Jenom ta bosenská káva je stále stejná. Výborná.

Sama si kladu otázku: Měli to zapotřebí?

cestování
Hodnocení:
(4.7 b. / 12 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Helenka Vambleki
Všechno začíná v hlavě a výchovou v rodině. Nevím, jestli to bude stejné, ale povím svou připomínku. Bydlela jsem od 15 let ve Frýdku-Místku. Už z názvu zřejmé, že se jedná o dvě města, která dělí-spojuje řeka. My, mladí gymnazisté jsme byli z různých částí města a já jsem mezi námi nepociťovala nějaký patriotismus. U starší generace mne naopak překvapovalo, jak se staří dědci bili v prsa, že jsou místečáci/frýdečáci a vzpomínali na klučičí války mezi sebou a neustále se hašteřili, cože je nejkrásnější ve Frýdku? Přece pohled na Místek! A obráceně. A v tomto duchu tito patrioti vychovávali své děti a vnuky ještě několik generací.
Jitka Mošovská
Paní Jiřino, udělala jste mne radost úvodní fotkou Mostaru. Tam jsem se kdysi (rok 1978) po mostě procházela a snad si to ještě zopakuji. Dík.
Jiřina Benešová
Je zarážející, že v současné době se čím dál tím více objevují snahy některých územních celků o osamostatnění. Příklad: Katalánsko, ale i Skotsko nebo Severní Irsko. V žádném případě to nejsou náboženské důvody. Podle mého názoru nebyly náboženské důvody ani za rozpadem Jugoslávie a bojů v Bosně a Hercegovině. Myslím si, že hlavní příčinou, jak oni říkají „války za nezávislost“ byl nacionalismus. V každých volbách, které tam proběhly, zvítězili vždy nacionalisté. Ti pak zneužívali náboženské symboly, protože jsou viditelné a známé – každý na první pohled pozná, kterou skupinu zastupuje. Vždyť i my jsme si prošli podobným „rozvodem“. Můžeme být šťastni, že vše proběhlo rozumně a v klidu. Vztahy mezi Čechy a Slováky jsou v současnosti na lepší úrovni, nežli byly ve společném státě. Kéž by to tak bylo všude.
Soňa Prachfeldová
Nikdy se nemá násilím zasahovat do národů. Nesmiřitelnost až za hrob . Díky za poutavé i když hořké počteni.
Jana Šenbergerová
Od mládí jsem si velmi přála navštívit Dubrovník. Nedostala jsem se tam ani v dospělosti. Po tom, co se bývalá Jugoslávie za dramatických okolností rozpadla, jsem se přeorientovala na její opačný konec, a jak to čtu, vidím, že jsem dobře udělala. Slovinsko je velmi příjemná země. Asi mám štěstí, že ke svému životu nepotřebuji moře. Dík za článek. Pro mě velmi přínosný.
Danka Rotyková
Paní Jiřina si klade správnou otázku. Já si také myslím, že to zapotřebí neměli. Bohužel, mají horkou krev a jsou velmi hrdí. Ten, kdo přežil, dožije stejně svůj život s velkou bolestí v srdci.
Vladislava Dejmková
Mám úplně stejné zážitky. Kdysi jsem byla v tom původním Mostaru, asi před třemy lety v tom současném. Patrně jsme měli i stejnou průvodkyni. Bylo to pro mě zklamání, kam to všechno došlo.
Daniela Řeřichová
Děkuji paní Jiřině Benešové za sugestivní, i když smutnou reportáž. Mám za to, že jsme mnozí milovali Mostar pro jeho až orientální atmosféru. Je mi líto, kam až může zajít nesnášenlivost nebo dokonce nenávist, na niž doplácejí nevinní lidé. Ztotožňuji se s názory diskutujících, že nepřirozené spojování národů a zemí do jednoho bloku vede k takovýmto tragédiím. Můj manžel režíroval v roce 1987 Švejka v bělehradském Pozorište na Terazijama. Práce to byla velice zajímavá, ale byl nešťastný ze vztahů v divadelním souboru. Chorvat se nekamarádil se Srbem, Černohorcem, Bosňanem a obráceně, přestože jinak to byli fajn lidé. Často jsme na ně později vzpomínali a doufali, že přežili to nesmyslné válčení.
Marie Měchurová
Hlava mi to nebere, proč se musí lidé kvůli náboženství mezi sebou nenávidět. Vždyť bůh jim přece říká - Miluj bližního svého. V Mostaru jsem nebyla. Po válečném konfliktu jsem byla v Dubrovníku, kde bylo vidět na každém kroku, že okolo prošla válka.
Zuzana Pivcová
Moc hezké cestování,krásná země, zajímavé zážitky, i když ta válka je pro mě dodnes nepochopitelná. Následky bojů, bombardování jsem také zažila na služební cestě v Bělehradě v roce 2009, kdy byla mimo jiné zničena i původní budova archivu v centru a narychlo vystavěná nová za městem. Pro nás byla země vždy Jugoslávie a také účastníci mezinárodního kurzu němčinářů v NDR, jehož jsem se zúčastnila v Halle v roce 1978, uctívali všichni Tita a nerozlišovali (kromě Slovinky), odkud jsou. Pak se ukázalo, jak bylo spojování různých národností do států umělé. Stejně jako v bývalém SSSR. A velkou roli v tom hrálo často kromě politiky náboženství. V tomhle si cením Albánie, která i po pádu Hodžova totalitního režimu zůstala nábožensky tolerantní.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 50. týden

Blíží se vánoční svátky a s nimi návštěvy v rodinách, u známých, a také jiné společenské události. A tak si tentokrát vyzkoušíme, jaké máte znalosti z etikety.

AKTUÁLNÍ ANKETA