Vzpomínky na Mostar aneb kam letos na dovolenou?

Všechno začíná v hlavě a výchovou v rodině. Nevím, jestli to bude stejné, ale povím svou připomínku. Bydlela jsem od 15 let ve Frýdku-Místku. Už z názvu zřejmé, že se jedná o dvě města, která dělí-spojuje řeka. My, mladí gymnazisté jsme byli z různých částí města a já jsem mezi námi nepociťovala nějaký patriotismus. U starší generace mne naopak překvapovalo, jak se staří dědci bili v prsa, že jsou místečáci/frýdečáci a vzpomínali na klučičí války mezi sebou a neustále se hašteřili, cože je nejkrásnější ve Frýdku? Přece pohled na Místek! A obráceně. A v tomto duchu tito patrioti vychovávali své děti a vnuky ještě několik generací.

Paní Jiřino, udělala jste mne radost úvodní fotkou Mostaru. Tam jsem se kdysi (rok 1978) po mostě procházela a snad si to ještě zopakuji. Dík.

Je zarážející, že v současné době se čím dál tím více objevují snahy některých územních celků o osamostatnění. Příklad: Katalánsko, ale i Skotsko nebo Severní Irsko. V žádném případě to nejsou náboženské důvody. Podle mého názoru nebyly náboženské důvody ani za rozpadem Jugoslávie a bojů v Bosně a Hercegovině. Myslím si, že hlavní příčinou, jak oni říkají „války za nezávislost“ byl nacionalismus. V každých volbách, které tam proběhly, zvítězili vždy nacionalisté. Ti pak zneužívali náboženské symboly, protože jsou viditelné a známé – každý na první pohled pozná, kterou skupinu zastupuje. Vždyť i my jsme si prošli podobným „rozvodem“. Můžeme být šťastni, že vše proběhlo rozumně a v klidu. Vztahy mezi Čechy a Slováky jsou v současnosti na lepší úrovni, nežli byly ve společném státě. Kéž by to tak bylo všude.

Nikdy se nemá násilím zasahovat do národů. Nesmiřitelnost až za hrob . Díky za poutavé i když hořké počteni.

Od mládí jsem si velmi přála navštívit Dubrovník. Nedostala jsem se tam ani v dospělosti. Po tom, co se bývalá Jugoslávie za dramatických okolností rozpadla, jsem se přeorientovala na její opačný konec, a jak to čtu, vidím, že jsem dobře udělala. Slovinsko je velmi příjemná země. Asi mám štěstí, že ke svému životu nepotřebuji moře. Dík za článek. Pro mě velmi přínosný.

Paní Jiřina si klade správnou otázku. Já si také myslím, že to zapotřebí neměli. Bohužel, mají horkou krev a jsou velmi hrdí. Ten, kdo přežil, dožije stejně svůj život s velkou bolestí v srdci.

Mám úplně stejné zážitky. Kdysi jsem byla v tom původním Mostaru, asi před třemy lety v tom současném. Patrně jsme měli i stejnou průvodkyni. Bylo to pro mě zklamání, kam to všechno došlo.

Děkuji paní Jiřině Benešové za sugestivní, i když smutnou reportáž. Mám za to, že jsme mnozí milovali Mostar pro jeho až orientální atmosféru. Je mi líto, kam až může zajít nesnášenlivost nebo dokonce nenávist, na niž doplácejí nevinní lidé. Ztotožňuji se s názory diskutujících, že nepřirozené spojování národů a zemí do jednoho bloku vede k takovýmto tragédiím. Můj manžel režíroval v roce 1987 Švejka v bělehradském Pozorište na Terazijama. Práce to byla velice zajímavá, ale byl nešťastný ze vztahů v divadelním souboru. Chorvat se nekamarádil se Srbem, Černohorcem, Bosňanem a obráceně, přestože jinak to byli fajn lidé. Často jsme na ně později vzpomínali a doufali, že přežili to nesmyslné válčení.

Hlava mi to nebere, proč se musí lidé kvůli náboženství mezi sebou nenávidět. Vždyť bůh jim přece říká - Miluj bližního svého. V Mostaru jsem nebyla. Po válečném konfliktu jsem byla v Dubrovníku, kde bylo vidět na každém kroku, že okolo prošla válka.

Moc hezké cestování,krásná země, zajímavé zážitky, i když ta válka je pro mě dodnes nepochopitelná. Následky bojů, bombardování jsem také zažila na služební cestě v Bělehradě v roce 2009, kdy byla mimo jiné zničena i původní budova archivu v centru a narychlo vystavěná nová za městem. Pro nás byla země vždy Jugoslávie a také účastníci mezinárodního kurzu němčinářů v NDR, jehož jsem se zúčastnila v Halle v roce 1978, uctívali všichni Tita a nerozlišovali (kromě Slovinky), odkud jsou. Pak se ukázalo, jak bylo spojování různých národností do států umělé. Stejně jako v bývalém SSSR. A velkou roli v tom hrálo často kromě politiky náboženství. V tomhle si cením Albánie, která i po pádu Hodžova totalitního režimu zůstala nábožensky tolerantní.