Kdo chodí rychle, žije déle. Nesmysl nebo realita?

Ráda bych zde napsala o zkušenosti pana Gandhiho.Poté, co odjel studovat práva do Anglie, rozhodl se po určitých komplikovaných zkušenostech, zjednodušit si maximálně svůj život. Našel si maly, skromný byt v centru Londýna, tak, aby se všude mohl dostat rychle a sám pěšky. Tato zkušenost jej doprovázela až do konce života. Chodil svižně, rychle a bez námahy. Jeho částečný životopis s náhledy na jeho život jsou popsány v knize Gándí Člověk od pana Eknatha Easwarana. Jeho život byl fascinující. Děkuji.

Tak tak, nemám křídla. Chodím ráda, ale že bych po chodníku sprintovala, to ne. A proč taky. Kdyby bylo vše tak, jak je v článku, tak by můj zesnulý švagr předběhl i Emila Zátopka.

Řekla bych, že rychlost chůze souvisí s temperamentem, cholerik chodí "na plný plyn" a flegmatik by nejradši nechodil nikam, nebo máte jinou zkušenost? Pomalu chodit mě učí kamarádka, která je po operaci a já už taky nelítám jako před deseti lety.

Dobrý den. Pořád to samé seniorka si přečte v Americkém časopise nějaký blábol a hned ho prezentuje u nás v Česku.Když jsem jako kluk jezdil na prázdniny na Jižní Moravu a chodil někam se stařenkoutak jsem musel chodit pomalu vždycky tvrdila že život se má prožít a ne proběhnout.Dožila se 94roku.Když jsem později jezdil za strýcem tak to samé žil do78.Tak že Americké bláboly jsou na hlavu.Každý žije tak dlouho jak má ne podle toho jestli chodí rychle nebo pomalu. Hezký den.

Chodím také rychle, snad pomalu ani neumím, ale občas cítím, že je zapotřebí zpomalit.

Co to je "rychle". Podle "stopaře" mám průměr cca 4km/h...

Když čtu poslední příspěvky, jako bych viděla svou sestru. Dřív chodila stále rychle a já jsem se podle ní táhla. Dobíhala autobus a mávala na řidiče, ať na mě počká. Ale od té doby, co sletěla v metru ze schodů a měla úraz, už to není ono. No, a navíc nikdo z nás nemládne.

Pověstná "šedesátka" je přelom i na chůzi(dle mého).Před 10-ti léty jsem si to"šinula"vesele,bez problémů,ale dnes mám i na sebe vztek,že chodím pomalu,ale co se dá dělat,věk je věk,ten nezastavíme,bohužel.Ale hlavně,že se člověk o sebe postará,zda "fofrem" či pomalu je věc druhá,všem přeji příjemné "vandrování"dle svých sil.

Do minulého léta jsem neudělala pomalý krok. Pak jsem měla úraz, bez zlomeniny. Přesto od té doby vnímám určité přirozené zpomalení. A nejen to.

Než jsem si způsobila úraz, neuměla jsem vůbec chodit pomalu. Teď už se nikam nehoním, protože se to nelíbí mému srdci. Jsem si jista, že mám-li se dožít vysokého věku, klidně se k němu prošourám. :-)