Když paní Jaroslava náhle ovdověla, ještě před pohřbem nabídla svému synovi, aby se i s rodinou přestěhoval k ni do rodinného domu. Nedovedla si představit život o samotě v rozlehlém domě, který sama zdědila po svých rodičích.
Syn ani jeho žena dlouho neváhali. Tři velké pokoje v prvním patře, velká zahrada, kde si mohl hrát jejich dvouletý syn. Navíc počítali s tím, že si brzy pořídí ještě jedno dítě. Jaroslava byla šťastná, když se do několika týdnů přestěhovali, myšlenky na manžela mohla zahnat hlídáním vnoučka. Jenže idylka netrvala dlouho.
Jaroslavě bylo divné, že se syn vrací každý čtvrtek domů v pozdních nočních hodinách. "Že prý po tenise chodí s kamarády na pivo. Jenže on mnohdy přijel domů autem, žádné pivo tedy mít nemohl. A navíc se choval divně. Nešel hned za svou ženou a synem, ale ke mně do kuchyně. Ze začátku jsem byla ráda, že má o svou matku zájem, vždy jsem mu nachystala něco k jídlu a on vyprávěl, co bylo v práci a jak mu šel nebo nešel tenis. Ale pořád mi něco vrtalo hlavou," začíná vyprávět příběh paní Jaroslava.
Když jednoho dne Jaroslava potkala v obchodním centru svou dlouholetou kamarádku, se kterou se dlouho neviděly, zašly si na kávu a při povídání o svých rodinách se najednou Jaroslavě rozbušilo srdce. "Dáša mi povídá - já jsem minulý čtvrtek v podvečer viděla tvého Tomáše s jeho ženou, jak se líbají v parku. Já jsem si nejdříve myslela, že na něj zavolám, ze zvědavosti, protože jsem ještě jeho ženu nikdy neviděla, ale pak jsem je nechtěla rušit. Ale řeknu ti, má to ale krasavici. Ty její dlouhé havraní vlasy..."
Jenže snacha Renátka má vlasy blond střižené do mikáda. Jaroslavě hned bylo všechno jasné. Trvalo tři měsíce, než se odhodllala se synem promluvit. Těch čtvrtků co mezitím uběhlo...
"Když jednou odjela snacha s vnoučkemm na návštěvu svých rodičů, udeřila jsem na syna. Že všechno vím, že se každý čtvrtek schází s jinou a že toho okamžitě musí nechat. Nezapíral a nesnažil se o výmluvy. Jen prosil, abych Renátě nic neříkala. Že prý to je jen takový románek, který stejně chce ukončit," vyráví dál paní Jaroslava.
Jenže "čtvrteční program" pokračoval i v dalších měsících a k tomu se přidávaly hádky s Renátou. Jaroslava se dokonce stala svědkem, kdy už i Renáta uhodila na Tomáše, že má asi jinou. "Já jsem se snažila jejich vztah urovnat. Syna jsem hájila, že si také musí jednou týdně udělat svůj program, tvrdila jsem Renátě, že jsem se byla na jeho tenisovém zápase jednou podívat, a lhala jsem i tehdy, když syn začal čas od času jedit na služební cesty, byť jsem věděla, že to s prací nemá nic společného. Prostě jsem za každou cenu chtěla udržet rodinu pohromadě, jímala mě hrůza, když jsem si představila jejich rozvod," říká s pláčem Jaroslava.
Tři roky tak žila v moři výmluv a polopravd. Prosila syna, aby už styky s milenkou ukončil, jenže ten se choval k ženě, ale i Jaroslavě čím dál hůř. Jednoho dne, kdy syn Tomáš křičel na zahradě na svou ženu, nevydržela to a všechno Renátě řekla. A byl konec. Do dvou dnů se vystěhovala Renáta s vnoučkem. Do dvou týdnů pak i syn Tomáš. Jaroslava zůstala sama v domě, zdrcená.
"Teď už je to druhý rok, co jsem sama. Vnoučka jsem viděla za tu dobu třikrát, nejsme ve styku ani s Renátou, ale ani s Tomášem. Renáta mi neodpustí, že jsem nevěru kryla, a syn zase to, že jsem všechno před snachou vyklopila. Chodím k psycholožce, která mě postupně dává dohromady. Jestli se někdy naše vztahy se synem a se snachou zlepší, to netuším. pořád dokola se sama sebe ptám, jak jsem se měla zachovat," dodává paní Jaroslava.
Sepsáno na základě příběhu čtenářky. Jména osob v článku byla změněna, fotografie je pouze ilustrační.