V předcházejícim příběhu se Marta rozhodla, že stráví noc z pátku na sobotu ve svém bytě. Těšila se, že bude mít konečně příležitost si v klidu popovídat se synem. Od jeho návratu domů už uplynulo několik týdnů, ale zatím si na sebe moc času nenašli. Vlastně řešili spolu jen to nejdůležitější - karanténu po jeho návratu ze studia v Anglii, jeho práci a jeho bydlení. Libor přišel domů až druhý den ráno, bohužel pod vlivem nějaké drogy. A ještě než tvrdě usnul, podařilo se mu matku zahrnout spoustou výčitek.
Nemělo smysl se zdržovat déle doma, a tak se vrátila zpět na chatu. Trochu se jí ulevilo, když se svěřila se svým "zážitkem" Petrovi. Respektovala i jeho závěr, že by měla chvíli vydržet, než začne dělat ukvapené závěry. Ale myšlenky na Libora ze své hlavy vystrnadit nedokázala. Snažila se zaměstnat nějakou prací, ale všechno dělala jen mechanicky. Na mysl jí stále přicházely otázky, na které neznala odpověď. Proč? Kde se stala chyba? Libor jako malý kluk byl docela hodné a šťastné dítě. Jen občas plakal, když maminka musela odejít a hlídala ho některá z "tet" nebo jeho starší sestra. To se vždycky vyptával, proč musí maminka odejít. A často odmítal pochopit, že to prostě jinak udělat nejde. Když byly nějaké problémy ve firmě, bývala doma méně, než by chtěla. Ale na druhé straně měla pocit, že se svým dvěma dětem věnovala dostatečně. Od malička s ní trávily jaro a léto na chatě, často i s několika kamarády. Společně jezdili každý rok na dovolenou, podnikali různé výlety po Čechách. Je pravda, že její děti nikdy nepoznaly své prarodiče. Martiny rodiče zemřeli dřív, než se jí děti narodily, rodiče otce o ně nejevili zájem. Absenci otce jim Marta samozřejmě nahradit nemohla. Ale snažila se jim to vysvětlit co nejdříve a měla pocit, že se jí to podařilo. Ptali se na něj opravdu jen zřídka. I pár krátkodobých známostí měla až v době, kdy byly obě děti větší a zcela pohlcené školou, kroužky a různými aktivitami. Netajila je před dětmi, ale nijak je do těchto vztahů nezatahovala. V principu pohodové dětství i dospívání se sice občas prolínalo obdobími lehkého vzdoru a nesouhlasného mlčení či érami lehké nadřazenosti dospívajícího dítěte nad neznalým rodičem, ale byly to jen lehké mráčky na jinak jasné obloze. Její vztah k Liborovi se nejvíce změnil až v době, kdy začal studovat v Londýně. Sice se vídali hlavně přes Skype, ale často si toho řekli mnohem víc než dřív. Snad si už tehdy uvědomovala, že pomalu mizí z jejího života. Až v posledním roce, kdy už Libor chodil navážno s Amy a Marta poznala Petra, jejich kontakty zřídly a staly se formálnější.
Pod tíhou svých myšlenek vypadala hodně zasmušile. Petr už se na to nemohl dívat, a tak ji přemluvil, aby si spolu vyjeli na kole. Nechtělo se jí vystoupit ze své myšlenkové ulity, ale nakonec uznala, že to bude asi lepší, než jen bloumat po zahradě. Ujeli pěkných pár kilometrů po stezce kolem Orlice. Zpočátku musela Marta při cyklistických výletech s Petrem občas zatnout zuby, ale teď už měla slušnou kondičku. Přesto dnes nádherné okolí v meandru řeky skoro nevnímala. A když si dali na závěr jedno orosené pivo na zahrádce venkovské hospody, pila ho mlčky (u ní jev zcela neobvyklý). A beze slova se vrátili i na chatu. To už Petr nevydržel a řekl jí: "Když se ti zítra neozve, tak mu prosím tě zavolej, abys měla klid."
Naštěstí v neděli před polednem dostala od Libora zprávu s dotazem, zda se může v podvečer stavit na chatě. Balzám na Martiny obavy! Jistěže souhlasila. A Libor opravdu přijel. Dokonce na svém starém kole, které našel v garáži a celé dopoledne ho dával do pořádku, aby bylo schopné provozu po pozemních komunikacích. U branky na zahradu se potkal s Petrem.
"Ahoj Libore, na čem jsi to přijel?" ohodnotil Petr jedním pohledem jeho staré jízdní kolo.
"To jsem měl na střední. Je to taková stará rachotina. Už jsem si myslel, že ho nebudu nikdy potřebovat."
Marta zaslechla jejich rozhovor a vyběhla na terasu. Byla ráda, že se Libor objevil, do poslední chvíle tomu moc nevěřila. Přinesla mu domácí limonádu, na kterou spotřebovala poslední zmražené ovoce. A doplnila lístky čerstvé máty. Libor se posadil na lavičku. A Petr s kolem zamával pro změnu Martě od branky a odjel. Vytušil, že bude lepší, když ty dva nechá spolu samotné. Snad se jim podaří najít k sobě ztracenou cestu.
"Chtěl bych se ti moc omluvit, mami." začal váhavě Libor.
"To jsem ráda, ale můžeš mi říct, za co všechno se omlouváš?"
"Za to, co jsem ti včera řekl..."
"A víš vůbec, co všechno jsi mi řekl?"
"Nevím, ale stydím se. Určitě jsem byl hnusný..." soukal ze sebe Libor.
"Omluva je sice milá, ale nic to neřeší. Řekni mi, proč ses dostal až do tohoto stavu?"
"Máš na mě čas? Sám v tom nemám úplně jasno, ale třeba mi pomůžeš se v tom vyznat ..."
A Marta poslouchala dlouhé a občas trochu zmatené Liborovo vyprávění. O tom, jak se zamiloval do Amy. Do té malé, ale nepřehlédnutelné dívky ze stejného ročníku. Jak si po půl roce chození pronajali společný malý byt na okraji Londýna. Jak se poznávali a zvykali si na sebe. Jak spolu byli šťastní. Jak se občas pohádali a pak se zase rychle udobřovali. Jak plánovali společnou budoucnost a kariéru po ukončení školy. A pak to přišlo jako blesk z čistého nebe. Amy byla asi dva dny u rodičů, a když se vrátila do jejich společného bytu, řekla mu, že byla na přerušení těhotenství. Klidně, bez jakéhokoliv vysvětlování a bez emocí. Nechápal to, nechtěl to chápat. Ptal se jí znovu a znovu, proč to udělala. Křičel na ni, protože nesouhlasil s tím, že se o takové důležité věci rozhodla bez něho. Nechtěl poslouchat její logické řeči o zničené kariéře. Křičel na ni víc a víc, až utekla. Následující den se rozešli, Amy se z jejich bytu tajně odstěhovala a už ji nikdy neviděl. Myslel si, že zapomene. Našel si spoustu důvodů, proč by na ni zapomenout měl. Ale přesto na ni myslí skoro pořád. Každá drobnost mu ji připomene. A navíc se mu občas objevuje v nepříjemných snech.
"Myslíš si, že ses měl rozhodnout jinak?" zeptala se ho Marta, když se na chvíli odmlčel.
"Taky jsem o tom přemýšlel. Ale nevím. Nejvíc ze všeho mě překvapilo, že jsem ji vůbec neodhadl."
"Bavili jste se někdy o dětech?"
"To ano, ale spíš jen tak teoreticky. Její rodiče by si bývali přáli vnouče. Párkrát o tom mluvili. Ona měla spíš tendenci to odsunout někam hodně daleko. Ale mně to tehdy divné nepřišlo. V našem věku dnes mladí ještě nemají děti. Dělají kariéru nebo si užívají života."
"Zkus to vzít třeba z jiné stránky. Není lepší, že ses o jejím postoji k dětem dozvěděl včas? Co kdyby se ti to stalo až po několika letech soužití..."
"Jo, asi máš pravdu. A teď ještě řekneš, že jsem mladej, že si někoho ještě najdu." reagoval Libor trochu popuzeně.
"Včera jsi mi řekl, že máš nějakou Romku? To si nepamatuješ?"
"Jo, Moniku, to neber vážně. Ta se přilepí, jen když potřebuje nějaký prachy nebo se chce povyrazit. Řekl jsem to, že jsem byl naštvanej."
"Tak proč se tak nesmyslně chováš? Proč bereš drogy?"
"Mami, nepřeháněj. Monika mě vzala párkrát k jejím kámošům a já si s nima trochu zobnul. Nejsem žádnej narkoman."
"Tak nějak to asi začíná... ale proč si nehledáš nějakou lepší práci? Proč sedíš u pokladny v supermarketu?"
"Myslíš, že se dá najít v těhle době nějaká rozumná práce? A ještě v mém oboru? To by se musel stát zázrak. Firmy krachují, nebo se alespoň bojí, propouštějí a šetří na všem. A celý cestovní ruch je na kolenou. Nikdo netuší, co bude a kdy."
"Nabízela jsem ti přeci práci u nás ve firmě, ale tam bys musel začínat pěkně od píky. Aby si ostatní nemysleli, že máš nějaké výhody. Ale zase bys měl nějakou praxi a poznal bys do všech detailů, jak taková firma funguje. Musela bych to však probrat s Petrem, jestli má v některé z part volné místo. Ani my si nemůžeme vyskakovat, i když poptávka po provádění desinfekce je stále dost vysoká."
"Jsem na tom tak, že to nezavrhuju. Mám to zatím v záloze."
"A máš nějaké eso v rukávu?"
"Účastnil jsem se dvou výběrových řízení. Jednoho v místním domově pro seniory na pozici asistenta ředitele, druhého v nemocnici na zástupce vedoucího stravovacího provozu. Obojí je trochu blíž k mé profesi než ten Lídl."
To Martu trochu naladilo, netušila, že Libor práci stále a usilovně hledá. Kývla hlavou, aby pokračoval.
"Čekám na výsledky a doufám, že se je dozvím, ať budou jakékoliv. Někdy jim zájemce nestojí ani za tu jednu větu s odmítnutím. V poště už mám takových zdvořilých odmítnutí pět za tento týden a o tři z nich jsem si musel osobně zavolat. Jinak bych se to ani nedozvěděl."
"Hlavně to nevzdávej. Když to nevyjde, hledej dál."
"No jo, brzdi mami. Nemusíš mě furt povzbuzovat."
"Ale ty vypadáš, že to potřebuješ."
"Spíš bych tu potřeboval nějakého kámoše. Abych pořád neseděl sám doma. Ale z mých spolužáků jsem nenarazil na nikoho, většina jich zůstala po vysoké v Praze nebo v Brně. Ještě, že už otevřeli bazén, budu aspoň chodit pravidelně plavat. A časem třeba našetřím i na lepší kolo. Tady v té rovině se bude hodit."
Martu rozhovor uklidnil, byla ráda, že je situace mnohem lepší, než se jí zdálo při minulém setkání. Snad to byl jen nějaký zkrat. I Libor se uvolnil, napětí z něj odplynulo se slovy. A slíbil, že si promyslí i možnou práci u matky ve firmě. Ale jen když nevyjde nic jiného, nezapomněl podotknout.
Petr se vrátil se západem slunce.
"Tak co, spiklenci, jak jste si to užili?" zavolal na Martu a Libora, když si uklízel kolo do přístěnku. Stačil ale jeden pohled na ně a nemusel se dál vyptávat. Sedl si k nim na terasu.
"Dneska jsem měl příležitost mluvit s Lenkou o tom jejím Jonasovi. To víte, že jsem ji nešetřil. Ale dostala mě. Víte co mi řekla?"
Martina tvář byla plná otazníků...
"Že se nemám starat, že mezi ní a Jonasem nejsou žádné závazky, ale jen přátelství s výhodami. Vypadal jsem asi dost udiveně, a tak mi to stručně vysvětlila. Když se jim chce, tráví spolu čas, pomůžou si, vyspí se spolu, ale k ničemu je to prostě nezavazuje." vyhrkl a vypadal pohoršeně.
"To za našich mladých let nebývalo." dodal a už to nešlo vzít zpátky. Jak toto rčení dřív nenáviděl!
Libor se brzy s oběma rozloučil. Ale když nasedal na kolo, zavolal na ně prostořece:
"Dobrou noc, tak si tu užívejte to své přátelství s výhodami."
l
