Proč mi to děláš?
Už ti na mně nezáleží.
Chci ti pomoct, ale ty to nechápeš.
Takové věty často zní v manželství sedmdesátiletého Borise a o tři roky mladší Jany. On je silný kuřák, za dobu, co je v penzi, přibral asi dvacet kilo. Rád si posedí u televize, pohyb není jeho kamarád. „Vidím, jak se ničí. Nechci být vdova. Mám kolem sebe plno vdov mého věku, které nemohou utáhnout bydlení, musí se stěhovat, musí prodat chatu či auto. Jemu je jedno, že mě do takové pozice dostane. Cigarety, jídlo a pohodlí jsou mu milejší než já,“ říká Jana.
Vypráví to kamarádkám, synům, dceři. Všechny jejich tři děti tátovi říkají: „Máma má pravdu, měl by ses o sebe starat, ona to s tebou myslí dobře.“
Boris: „Kouřil jsem, když si mě brala. Nadváhu jsem měl vždycky. Sportu jsem nikdy moc nedal. Jsem pořád stejný, jenže poté, co se z ní stala takzvaně aktivní seniorka, která jí jen saláty a jezdí na elektrokole, na mně stále vidí něco špatného. Ale já jsem pořád stejný.“
Jeho kamarád doma prožívá totožné situace a říká dokonce toto: „Každý den doma slyším litanie na téma zdravá výživa a nutnost pohybu. Vždy jsou zakončené slovy: Ty mě vůbec neposloucháš. Nevím, kde se v ženách ve věku okolo šedesátky bere pocit, že musejí brát život svých partnerů do svých rukou, že je mají měnit. My se většinou nezměnili, jen málokdy se z atleta stane tlusťoch nebo z intelektuála buran. Když se chtěly vdávat, byli jsme jim dobří takoví, jací jsme. Když jsme vychovávali děti, měli jsme starosti, práci, na úvahy nebyl čas. Ale šedesátka, blížící si penze, poslední fáze života, to je pro většinu žen doba, kdy se rozhodnou něco měnit. Ať mění, co chtějí, ale ne nás. Před pár lety jsem tu svoji vzal do kina, když se promítal film Teorie tygra. Považuji ho za jeden z nejlepších českých filmů všech dob. Žena po jeho zhlédnutí řekla, že větší pitomost ještě neviděla. Zřejmě si nebyla ochotna přiznat, že ten film je jako z našeho manželství.“
Případy, kdy se muži cítí být po dlouhých letech manželství řízeni svými ženami více než byli zvyklí, nejsou výjimečné, naopak.
„Takové případy jsou časté, dá se říct, že pro mužskou populaci typické,“ uvedla psychiatrička Tamara Tošnerová, která ve své knize Jak si vychutnat seniorská léta zveřejnila mimo jiné příběh šedesátisedmileté paní, jež se léta marně snažila svého manžela přimět, aby navštívil lékaře. „Všechny problémy tajil asi proto, že mi nechtěl dělat starosti, ale právě v té době jsem mu měla být oporou. Viděla jsem, jak mi odchází před očima a nemohla jsem mu pomoci,“ popisuje v knize žena, jejíž muž měl řadu potíží, přesto odmítal přestat kouřit a chodit k lékaři. Zemřel a jeho žena mu to dodnes neodpustila, protože je přesvědčená, že si to z velké části zavinil sám.
A v takových případech pak přichází řada na věty: Co mi to udělal? On si klidně umře a mně tady nechá tolik starostí. On mě vůbec neposlouchal. Kdyby dal na mě, mohl tady být.
„U mužské populace dominuje neochota sdělovat stesky, vyhledat pomoc. Muži se více než ženy drží motta ‚já sám‘. Je pochopitelné, že mnohé ženy toto nechápou, ale zároveň je dobré si uvědomit, že ve vyšším věku se už člověk příliš nemění. Naopak, jeho dosavadní vlastnosti a to, jak byl zvyklý žít, se jen více projeví,“ vysvětlila psychiatrička.
V jedné rodině nedávno došlo k velké hádce poté, co žena vyhodila muži všechny láhve alkoholu. Byly mezi nimi i kvalitní koňaky a také drahá whisky, kterou dostal od přátel. „Babi, přece nemůžeš dědovi vyhazovat jeho věci. To je stejné, jako by třeba vyhodil z poličky v koupelně tvé parfémy,“ zasáhla do podivné situace vnučka těchto manželů. Odpověď její babičky: „Ale to je přece nesrovnatelné. Moje parfémy mi neškodí, nikomu neškodí. On má nadváhu, zdravotní problémy a k tomu se prostě pít nesmí. Alkohol by správně v domácnosti starého nemocného muže vůbec neměl být.“
„Babi, ale přece mu nemůžeš něco bez jeho souhlasu vyhodit, i když to myslíš dobře.“
„Tomu porozumíš, až budeš s nějakým mužským čtyřicet let a budeš vidět, jak se ničí.“
Podle psychologů se jedná o situaci, která se skrývá v mnoha domácnostech dlouholetých partnerů. Na jedné straně je to hezká zpráva. Ženy dokazují, že jim na mužích stále záleží, že s nimi chtějí žít co nejdéle. Na straně druhé je to pro muže zpráva naprosto devastační. Když zestárnou, stávají se v očích svých žen nesvéprávnými bytostmi, které je třeba napomínat, řídit a uchovávat co nejdéle ve stavu, který partnerce nekomplikuje život.
Takže je vlastně na každém muži, jakým způsobem na tuto skutečnost bude nahlížet. Může se tím trápit, ale také se z toho může radovat. Otázkou je, jak dlouho ta snaha radovat se z toho, že jim někdo neustále něco radí či přikazuje, může vydržet.
