Neposloucháš. Slovo, které se často ozývá v dlouholetých partnerstvích

Co se má stát,se stane.Muži obvykle umírají dříve než ženy.Nemá smysl si otravovat konec života nesmyslnými hádkami.Každý má svůj rozum,někdy zkrátka musí (chytřejší ?) ustoupit,ačkoliv později na její slova dojde...to už ale je mrtvému úplně fuk. Život nebývá spravedlivý,a možná i kdyby se takový plísněný manžel na poslední chvíli začal dle manželky měnit,stejně by to mohlo špatně dopadnout. Tak je snad rozumnější to nechat být,jak to je.

Bohužel nedožila jsem se v manželství takového počtu let, abychom to dotáhli /nebo také ne/ k takovému stavu. Někdy vidím takové ženy, které pečují o toho svého přespříliš. Každý potřebuje svoji svobodu i vztah by měl dýchat volně.

Nemám doopravdy ráda jakékoliv rady podobné těm, o kterých je v článku řeč. Dá se říct, že jsem na ně téměř "alergická" ... Přeci nebudu partnerovi dělat to, co sama bytostně nesnáším.

Nějak se mi nechce k tomuto námětu napsat něco veselého,neboť muži opravdu někdy strašně podlehnou samotě a nechtějí nikam chodit a stávají se bručouny a hodně přibývají na váze a nechtějí se hýbat. Vím, je to jejich život, ale ke stáří jsou trochu sobecký. Trochu humoru by jim neškodilo .Ženy jsou také někdy dost nesnesitelné ,hlavně, když stále někomu něco vnucují.

Jojo?, jak píše paní Marie, zbyl tady jen manžel.Dcera jezdí koncem týdne do Německa, k nám chodí spát vnouček. To je požehnání, rádi ho vidíme, trochu rozvíří stojaté vody", manželka má koho citýrovat", kluk hezky jí, což je žádoucí, a vůbec nám dělá radost. Jo, a na mě nezbyde čas :-)

Ono je něco jiného poslouchat ve smyslu naslouchat druhému, co říká, a poslouchat ve smyslu být poslušný, tedy plnit pokyny či dokonce rozkazy toho druhého. Nemůžu někomu radit či nařizovat, co má či nemá dělat. Nemám jeho tělo ani duši a nevnímám jeho pocity a potřeby. Že jsme spolu, ještě neznamená, že jsme jedno tělo, jedna duše. Tomu rozumím jinak.

Jestli ta snaha muže "umravnit" nepramení z toho, že už doma nejsou děti, tedy nikdo, koho by bylo možno beztrestně buzerovat. Pod záminkou lásky a "myslím to s tebou dobře" jde o čistou buzeraci. Někde jsem četla, že když ženská má pocit, že je nějak mimo dění, začne buzerovat kvůli pořádku a "myslím to s tebou dobře". Jestli je toto tvrzení pravdivé nevím, ale vím, že každý je sám za sebe, tedy dost rozumný (nebo taky ne), aby věděl, co dělá. Je hodně těžké vydržet s někým, kdo kecá do všeho - i když je to manželka :) :)

Jsem velmi citlivá na větu, že to někdo s někým myslí dobře. Cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly. Pomoc mohu nabídnout, nikoli vnucovat. Předpokládám, že ten druhý je dostatečně rozumný a myslí to se sebou také dobře. Ovšem poslouchat, co partner říká, považuji přinejmenším za slušnost.

"Ty mně vůbec neposloucháš....!" ..."No, vlastně poslouchám..., ale svým mlčením ti dávám příležitost, abychom se oba mohli tvářit, žes tu hloupost neřekla." :-)