„Majitele spojuje láska, nadšení a vůle pečovat o dědictví, které nám bylo pouze svěřeno. Nikdo z nás si ty domy, rozhledny, drobné křížky a kostely nebo také mosty či staré fabriky do hrobu nevezme,“ říká.
Institut pro památky a kulturu jste založil před více než 12 lety, kdy jste opustil státní samosprávu. Jak se zpětně na své rozhodnutí díváte? Byla to odvaha, zdravý risk nebo nezdravý hazard?
Především to byla chuť realizovat vlastní nápady. Úřednická práce je sice jistá, ale není tak kreativní a samostatná. Člověk je součástí systému, kolečko v soukolí a ne vždy může svojí práci, respektive její výsledky ovlivnit. Já mám radost, když se z myšlenky stane reálná věc, která nejen že lidi baví, ale také pomáhá a dává smysl. Rozhodnutí založit neziskovou organizaci, která při naplňování svého poslání zaměstnává lidi a potřebuje tedy generovat pravidelné příjmy, bylo a vždy bude rizikové. A stejně jako při každé podobné činnosti to chce samozřejmě trochu odvahy i štěstí. Obojí jsem měl díky rodinnému zázemí i lidem kolem sebe.
Co byly hlavní milníky, které z Institutu udělaly respektovanou autoritu na poli revitalizace památek?
Těch okamžiků bylo několik. Vzpomínám si třeba na nápad provozovat internetový portál, který pomáhá šířit osvětu a příklady dobré praxe, představuje možnosti financování a další praktické informace i kontakty ze světa památek. Šel jsem tehdy z Vyšehradu směrem k Cihelné bráně a myslím, že ta myšlenka byla zásadní. Dalším významným krokem bylo rozhodnutí zaměstnávat lidi se zdravotním hendikepem v naší redakci, jinými slovy rozhodnutí začít budovat tým a nepracovat sám. Důležitým mezníkem bylo i založení Klubu PROPAMÁTKY, tedy začít komunikovat význam finanční podpory od lidí, kterým naše práce pomáhá nebo zkrátka dává smysl. Každý takový člověk přispívá dobrovolným darem a má řadu výhod, například dostává náš časopis. Díky těmto lidem můžeme realizovat naše projekty, které pak pomáhají zachraňovat památky.
Pečujeme dobře o kulturní dědictví, pokud to srovnáte se zahraničím? Jak se od roku 1989 z Vašeho pohledu mění péče o památky, ať už ty státní nebo soukromé?
Jsem přesvědčený, že i přes mnohé nedostatky a chyby funguje péče o památky v České republice v tuto chvíli dobře. Je to vidět na mnoha případech z celé země, kdy z opravdových ruin lidé dokáží vybudovat opět místa, která stojí za to navštívit. Nedělám si iluze, že vše je růžové, samozřejmě by mohlo být více finančních prostředků k dispozici zejména pro osvícené majitele památek, pro neziskové organizace a další. Nedávno jsem ale třeba navštívil Francii a byl překvapený, v jaké stavu jsou tamější kostely v relativně velkých centrech měst. Měl jsem možnost vidět památky v Kosovu. Z toho všeho usuzuji, že starost o kulturní dědictví je u nás obecně na velmi dobré úrovni co se veřejné i soukromé sféry týká.
Jsou peníze na péči o památky podle Vás vynakládány účelně? Pomáhá stát dostatečně jejich majitelům, pro které je vlastnictví památky většinou srdeční záležitostí, nikoliv ziskovou?
Každá památka je jedinečná, stejně tak i její obnova a přístup k ní včetně financování. Státní prostředky zejména do památek místního významu v posledních letech klesly, což je škoda. Je potřeba si uvědomit, že za každou opravenou stavbou nezůstává pouze pohledná fasáda či nová střecha, je to také práce pro řemeslníky, restaurátory a další lidi. Ti všichni pomáhají udržovat zaměstnanost, takže třeba na jedné straně současné škrtání podpory vlastníků památek v některých krajích v době koronavirové krize a na druhé straně pumpování prostředků napřímo živnostníkům mi přijde podivné. Stát, kraje i města by měly péči o kulturní dědictví podporovat dlouhodobě i systematicky. A to nejen v oblasti dotací, ale také daňových úlev a dalších nástrojů.
Díky svému působení jste poznal řadu majitelů památek a lidí věnujících se jejich obnově. Mají něco společného?
Je to láska, nadšení a vůle pečovat o dědictví, které nám bylo pouze svěřeno. Nikdo z nás si ty domy, rozhledny, drobné křížky a kostely nebo také mosty či staré fabriky do hrobu nevezme.
Jednou z forem financování oprav památek jsou veřejné sbírky. Na toto téma se zaměřuje i váš projekt Máme vybráno kombinující odbornou konferenci a soutěž. Jak bude letos v omezujících podmínkách kvůli koronaviru vypadat?
Soutěž i konference Máme vybráno právě probíhá. Mám radost, že počet veřejných sbírek na záchranu památek za poslední roky více než zdvojnásobil. To svědčí o zájmu lidí zapojovat do financování veřejnost, což je důležité. Ne vše je nutné financovat z dotací nebo z úvěrů. Považuji za důležité, aby lidé pomáhali financovat projekty, na kterých jim záleží. Nyní je to možné podpořit třeba zasláním hlasu konkrétní památce na našich webových stránkách mamevybrano.cz.
Jaká je ochota lidí a firem přispívat na revitalizaci památek? Myslíte, že dopady současných opatření kolem koronaviru na ekonomiku na to něco změní?
V tuto chvíli se to těžko odhaduje, myslím, že na podzim už budeme vědět více. Z našich poznatků vyplývá, že drobní dárci, pokud věří tomu, co děláte, svoji podporu zachovávají, často i zvyšují. U těch velkých bude záležet na směřování ekonomiky, protože podporovat ve větší míře lze až z přebytků, tedy zisků firem či úspor jednotlivců. Věřím ovšem, že těm, kterým na kulturním dědictví naší země opravdu záleží, svoji podporu zachovají.
Na co se v nejbližší budoucnosti nejvíc těšíte?
Jsem zvědavý na to, jaké sbírky v letošním ročníku soutěže Máme vybráno vyhrají a těším se také na nové dárce, které zaujme naše práce a zapojí se do klubu přátel na našem portálu propamatky.cz.
