Zuzana Pivcová zpovídá
paní Evženii Tomkovou

Zuzana Pivcová zpovídá
paní Evženii Tomkovou

12. 11. 2012

Když si zadáte ve vyhledávači „Evženie Tomková“, objeví se vám o ní informace na několika stránkách. Bude vám prezentována jako profesionální sochařka, cestovatelka a kameramanka a zároveň produkční. Je i spoluautorkou jedné knížky a píše i do internetových Pozitivních novin. Jeden její  příspěvek, příběh Návraty, se objevil i na i60.

Ti, kteří ji osobně neznají, by mohli nabýt dojmu, že se v uvedené, povětšinou umělecké sféře pohybuje celý život. Opak je však pravdou. Paní Tomková je původním povoláním učitelka biologie a tělesné výchovy. Letos si připsala sedmý křížek. A její život, ten současný i minulý, rozhodně stojí za rozhovor.

Pro své přátele a známé, mezi které se s radostí počítám i já, je tato dáma povětšinou Evža. Pochází z dost známé pražské rodiny se znárodněným majetkem, po třicítce se rozpadlo její první manželství a zůstala sama se třemi dětmi, překonala zdravotní komplikace, kolem čtyřicítky poznala o 30 let staršího osudového muže, pražského tanečníka, choreografa a učitele tance, známého pod uměleckým jménem Frank Towen, kterého si po několika letech vzala, po padesátce ovdověla a zatímco se její vrstevníci pozvolna připravovali na zasloužený odpočinek v kruhu rodinném, ona začala hledat další smysl života v činnosti a doslova nabrala druhý dech.

Evžu jsem poprvé potkala na výstavě amatérských keramiků, absolventů kurzu pro laickou veřejnost v Praze 8, kam chodila i moje sestra. Bylo jí v té době asi 53 let, pracovala v zahradnictví a rozhodně neměla peněz nazbyt. Keramika, do níž vložila svůj smutek i krásné vzpomínky na šťastná léta, vlastně odstartovala její další osud. Dnes má procestovanou půlku světa, některá její výtvarná díla skončila v daleké cizině, měla už několik výstav, zúčastnila se i zahraničních sympozií a je finančně nezávislá. Ale pořád je to Evža, která má ráda lidi a oni ji, je usměvavá, má ráda dobré jídlo a dobré pití a především má ráda život.  Nevypadá jako nějaká mladice a ani si na ni nehraje, ale je neuvěřitelně činorodá a vitální. Ostatně, nechme už konečně mluvit ji.

Tak, Evžo, jak vlastně vypadá tvůj běžný den?
Často se ráno probudím s otázkou „Co budu dělat?“. Potom se nezastavím až do 10 hodin do večera. Každý den je jiný.

Ty jsi sice nepracující důchodkyně, ale intenzitou práce předčíš kdekoho v tzv. produktivním věku. Byla jsi vždy tak pracovitá? Co jsi dřív dělala?
Původně jsem učitelka, ale pracovala jsem i jako vychovatelka v internátní škole s vadou řeči, v dětském domově i s pacienty v psychiatrické léčebně v Bohnicích. Jeden čas jsem si přivydělávala jako uklízečka v Kobyliském divadle. Když bylo ouvej na duši, šla jsem pracovat do zahradnictví. Bylo to úžasné, moc doporučuji manuální práci. Jinak jsem ale celý život pracovala s lidmi.

Já o tobě samozřejmě vím, že se ti vždycky nedařilo. U tebe je markantní rozdíl mezi posledními téměř dvaceti lety a obdobím předtím. Jak bys ta léta shrnula? Nikdy jsem tě neslyšela stěžovat si na minulost. O některých etapách moc nemluvíš...
Nedá se říct, že by některé období mého života bylo úplně špatné, spíš náročnější. V posledních letech se objevilo několik období různých zájmů, na které dřív nebyl čas ani peníze. Předcházelo jim soužití s mým mužem Frankem Towenem, tanečníkem a choreografem, vedoucím Experimentální skupiny jazz dance. Chodila jsem s nimi tancovat, i když jsem byla starší než členky souboru. Sice jsem nevystupovala, ale všechno jsem s nimi prožívala. Bylo to úžasné, i když nesmírně náročné období. Měla jsem tři děti, babičky, které potřebovaly pomoc. Ale chodila jsem na step i na jazz dance a těšila se z úspěchů tanečních vystoupení. Když Frank Towen zemřel, skupina se rozpadla. Děvčata se vdala a založila rodinu a mně zbyl smutek a vzpomínky. V té době jsem se přihlásila do kroužku keramiky. Po období keramiky přišlo období figurální plastiky. Mým tématem byly taneční figury děvčat z Experimentální skupiny. Nevypálené sošky byly křehké, a když jsem je vystavila na skříň a prošel se tam kocour Filípek, zbyly jen trosky. V předsíni přibyla keramická pec. Nebylo to lehké, ale bylo to úžasné tvůrčí dobrodružství. Začala jsem odlévat do cínu. Cín se vařil v kuchyni v kastrůlku, zde jsem také brousila, cínový prach byl všude. Syn mi řekl: Dej to odlít do bronzu. Dělala jsem to všechno z nostalgie, bez ohledu na to, jestli se to někomu bude líbit nebo ne. V noci jsem vstávala a opravovala vymodelované postavy, na procházkách jsem hledala vhodné podstavce. Dnes už moje plastiky dávno nejsou z cínu, ale z bronzu, a běhají u nás i někde po světě.

Ano, začala ses zdokonalovat, v tvých postavách se snoubila profesionalita s osobním citovým přístupem k věci, tvá díla se dostala na výstavy, do prodejních galerií. Ale dnes už moc plastik nevytváříš? Do čeho ses dala potom?
Z peněz za tyto plastiky jsem začala cestovat. Navštívila jsem skoro celou Afriku, Írán, Jemen, Čínu, Mongolsko, Ekvádor, Peru, Bolívii, Mexiko, Galapágy… Poznávací zájezdy mají ohromnou výhodu třeba v tom, že člověk může jet sám, nemusí nutně znát jazyky, hodně toho vidí a má společnost. Jsou tu lidé povahově blízcí. Mne na těch cestách zajímá poznávání přírody, kultura lidí jiných národů, řemesla, způsob života. Jezdím někdy sama, jindy s některým synem nebo s vnukem. Je to svět, který na pláži u hotelu nepoznáte. Jednoho dne mi syn vyhlédl kameru a šli jsme ji koupit. Pak začalo školení, co s ní. Řekla jsem si, mám dva kluky, snad ji někdo užije. Jenže teď už mám třetí. Natáčím, stříhám, namlouvám texty. A tak vznikly filmy z cest po Africe, Asii i Americe. Někdy je promítám přátelům doma, někdy i na veřejnosti. Při cestování jsem se také seznámila s přítelem a prožili jsme spolu mnoho krásných chvil na cestách i při zpracovávání filmů. Bohužel už také není. Zůstávají vzpomínky a ještě bolí, ale děkuji za to, že jsem to mohla prožít. Jen mladí si myslí, že láska je jen pro ně.

A ty si připadáš stará? Máš určité pohybové obtíže, ale jako bys je ignorovala. Vyšplhala ses na hory, lezla jsi do roklí, do kráterů, do pralesa a kam všude ještě. Pořád někde chodíš, a jak rychle!
Až mě budou bolet kolena ještě víc než teď, sednu na zadek a chci napsat knížku povídek. Příběhy lidí, které mě v životě upoutaly. Vzpomínky na Towena a Experimentální skupinu jsou už napsané v šuplíku. Syn si pořídil chatu se zahrádkou v Brdech. Jezdím tam často s ním. Je tam plno práce, ale následně i radosti z díla. Je to oáza klidu a volnosti.

Co bys vzkázala čtenářům i60 jako Evža Tomková a jako příslušnice určité generace? Vím, že jsi k lidem velkorysá a zastáváš názor, ať si každý počíná, jak je mu to vlastní. Ale stejně, máš nějakou radu, doporučení?
Život je krásný, jen tu krásu musíme vidět a umět se z ní radovat. Hlavně bychom si měli pomáhat a nikomu vědomě neubližovat. Když se vracím z ciziny domů, říkám si, jak by černoušci koukali na tu krásu. Čím jsme si zasloužili narodit se v tak krásné zemi?

A stáří? Jednou se na mne Towen zadíval a říká: Člověče, mně už musí být strašně let, z mých známých už tu skoro nikdo není. Řekla jsem: Tak si to spočítej, narodil ses 1912 a je 1990. Zamyslel se, pak sebral papírek a šel do pokoje. Za chvíli tam nakouknu: Tak, co ti vyšlo? Mně vychází nějaká děsná blbost, já se na to vykašlu. Zmačkal papírek a hodil směrem do koše…. A to doporučuji všem. A teď už musím končit, balím na Filipíny.

Díky, Evžo, šťastnou cestu a zase někdy na shledanou na i60.


Kdo čte pravidelně magazín i60, ví, že Zuzana Pivcová  patří k nejpilnějším příspěvovatelům našeho portálu. Její literární talent a pozorovací schopnost nás přivedly k nápadu požádat paní Zuzanu, aby pro i60 zkusila psát rozhovory s lidmi, kteří jsou něčím výjimeční, kteří v životě něco dokázali, a přitom nepatří k VIP osobnostem či do světa showbyznysu. A protože moudrých a zajímavých lidí je kolem nás spousty, budeme Vám je představovat na tomto místě. Povídání Zuzany Pivcové s paní Evženií Tomkovou aneb ZPovídání je prvním dílem našeho nového seriálu.


Zpovídání
Autor: Redakce
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Šenbergerová
Při "setkání" s tak akčními lidmi si vždycky připadám jako neskutečný lenoch.
Olga Štolbová
Zuzano děkuji,bylo to zajímavé. Už se těším na další,chytrých a zajímavých lidí je určitě hodně.
Soňa Prachfeldová
Jedním slovem... krásné, lidské a povzbuzující, díky !

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.