V jiném světě
Foto: autorka

V jiném světě

3. 5. 2020

Po několika nekonečně dlouhých týdnech opouštím domácí samotku, z níž jsem se po celou dobu vzdalovala nejdále na půl kilometru. Kvůli srdeční vadě se mi v roušce špatně dýchá, brýle se mi zamlžují; nepomáhá ani jejich potření mýdlem. Mé cesty proto vedly většinou pouze do dvou supermarketů a k nedaleké Vltavě. Tam jsem mohla alespoň na chvíli roušku sundat a volně dýchat. Více jsem chodila doma po pokoji od dveří k otevřenému oknu – osm kroků tam, osm zpátky. Déle než patnáct minut najednou to ale vydržet nelze. Přírodu pro mě představoval ponejvíce mohutný strom před oknem.

Několik dní po zrušení omezeného pohybu sedám do autobusu a odjíždím za svým íčkovým přítelem do Litoměřic. Cestou dychtivě pozoruji krajinu. A myslím na ty, pro něž byla i v době karantény samozřejmostí. „Sytý hladovému nevěří“, napadá mě. Snad se i já konečně aspoň trochu nasytím.

Abych neutrpěla přírodně-kulturní šok, vydáváme se s Jendou a jeho Britney nejdříve pouze na delší procházku. Stoupání do mírného kopce zvládám obtížně, ač mám roušku pod bradou. Srdce se namáhá a plíce si pomalu zvykají na čerstvý vzduch. Na vršku se rozhlížím po již známých místech. Fotím. Na chvíli si sedáme na zem. To je zážitek! Pejsek kolem nás radostně pobíhá. Zpáteční cestu volí Jenda jinudy, abych si procházku co nejvíc užila. Nebe se zatahuje; po chvíli začíná pršet. Odmítám Jendův návrh zkusit přečkat déšť pod stromem. Díky mnohatýdenní absenci u kadeřnice nemusím mít obavy o účes. Pouze natahuji na hlavu igelitový pytlík od roušky a vyrážím. Můj průvodce je laskavý, mému, jistě hroznému, vzhledu se nesměje. Rozevírám náruč vstříc dešti, který mám moc ráda. Bez deštníku jsem v něm nešla už hodně let.

Druhý den vyrážíme autem na krátký výlet. Pěšky jdeme pod vrch Radobýl. Kolem mne se otevře pohled na překrásné České středohoří. Ocitám se v jiném světě. „Tak tohle je život“, říkám si. Velice intenzivně vnímám kontrast mezi tím, kde jsem teď – a s kým, a tím, kde jsem tak dlouho byla sama. Trochu fotím, ale víc tu nádheru vstřebávám do sebe. Prožívám již téměř zapomenutý pocit štěstí.

Po návratu domů se rozhlédnu po svém pokoji a padne na mne pocit tísně. Za chvíli ho překonám. Protože jsem doma, protože je to můj svět. A protože mám naději, že v tom jiném světě se zase brzy ocitnu.

Úvodní foto: autorka

 

Můj příběh
Hodnocení:
(5.1 b. / 29 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Alena Tollarová
To je prima, Věrko, že už se nebojíš virů a vyrazila jsi ven. Od vyhlášení koronavirové krize se příroda hodně změnila, vše je zelené a v květu. Škoda sedět mezi čtyřmi stěnami. Ad Zuzka: putování o samotě = z nouze ctnost. Zvaní na výlety už jsem dávno vzdala :(
Eva Mužíková
Zajímavý článek, hezké fotky.Tak mne Věrko napadlo, když jsi zvládla autobus do Litoměřic, co takhle LIBEREC. Určitě bych Ti zajistila zajímavý program a zase bys přišla na jiné myšlenky...
Martina Růžičková
Věro, víš, jak moc jsem Ti ten únik ze samotky přála. Jsem ráda, že sis užila přírody, volného dýchání, přátelské společnosti a živého rozhovoru (bez zprostředkování mobilem či mailem). Krásně jsi ty okamžiky popsala a nafotila.
Eliška Murasová
Věrko, po tak dlouhém půstu sis přírodu i společnost jistě užila, pěkné fotky.
Věra Ježková
Děkuju moc podruhé. :-)
Jana Hošková
Dík za krásné fotky mého rodného kraje !
Elena Valeriánová
Věruško, citlivý a povzbudivý článek. Jen víc takových výletů ven za město a nebo alespoň k Vltavě. Uvědomit si tu krásu kolem nás. Mně na fotkách žlutá nevadí, ráda se kochám a u tebe je čím. Středohoří je velmi snadné si zamilovat i já tento kraj mám ve svém srdci. A lidé jsou tam dobří, na tom se určitě shodneme.
Helena Votíková
Parádní fotky a príma článek. Čtu a usmívám se, a prožívám ten pocit štěstí s tebou.
Hana Nováková
Věrko, hezký článek, vypovídající o pocitech, kterými jsme snad všichni prošli. Moc se mi líbily ty dálky na fotkách i když žlutě by mohlo být méně, zelená by jim slušela líp, ale co se dá dělat. Jistě jste si to s panem Zelenkou užili a byli jste jak v jiném světě. Taky to tak vnímám, i když jdu jen na konec své zahrady, je to tak víc jak 100m a oklikou zpět k chalupě a ještě jednou a nemohu se nabažit té májové krásy. Příští víkend bude snad hezky, tak u nás na zahradě budou opožděné čarodky, To se moc těším a Vám přeji, abyste si v Praze a okolí také užila hodně té májové krásy.
Jan Zelenka
Milé dámy, já zase nejsem tak línej, jak vypadám. To, že nechci courat po kopečkách sám, je jen pud sebezáchovy. Moje čtyři bypassy mají už rok po garanci, kterou mi zaručili v Ikemu kdysi hodně dávno. S přítelkyní vedle sebe cítím, mimo jiné, i větší jistotu. Holt, léta běží, vážení!

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.