Co je na nutnosti být doma kvůli pandemie koronaviru nejhorší? Naprostá většina lidí na tuto otázku odpovídá: To, že nemůžeme do hospody, do práce, setkat se s přáteli. Jinými slovy, chybí jim osobní kontakt s lidmi. Když ho měli, neuvědomovali si, jak je důležitý. Ale především jim nedocházelo, jak hodně ho potřebují lidé vyššího věku, kteří ho mají nedostatek průběžně, ať je pandemie nebo není.
„Došlo mi, jak žije moje máma, která se obtížně pohybuje a ven vychází jen jednou týdně do nejbližšího obchodu. Žije tak už několik let. Povídá si jen se sousedkou, občas s někým, koho potká cestou do obchodu. A my jí voláme tak dvakrát, třikrát do týdne. Teď, když jsem si zkusila v nouzovém stavu žít jako ona, uvědomila jsem si, jak jí musí chybět, že nemá osobní kontakt s lidmi,“ říká pětapadesátiletá Petra, která je zvyklá při své práci novinářky setkávat se denně s řadou lidí. „Začala jsem dělat rozhovory přes telefony, přes Skype, ale není to ono, osobní kontakt to nenahradí. Cítím, že rozhovory nejsou dobré, že si přes telefon člověk neřekne tolik, jako při osobním setkání,“ vypráví.
„Člověk má přirozenou potřebu povídat si čtyři a půl hodiny denně. Mnozí lidé ve vyšším věku takové možnosti nemají. Někteří ano, tráví aspoň nějaký čas povídáním se sousedy nebo mají okruh přátel. Ale v době karantény jim nic z toho nezbylo. I když mají příbuzné, kteří jim telefonují, na jak dlouho to je? Půl hodiny. Teď se ukazuje, jak je důležitý osobní kontakt s lidmi. Staří lidé o něj nyní přišli a je to pro ně velmi obtížná situace,“ uvedl psycholog Jeroným Klimeš. A podobně jako další psychologové upozorňuje na to, že současná sociální izolace může být dobrá k tomu, že si i mladší lidé uvědomí, jaké to je být neustále uzavřen v bytě, nemoct se osobně setkávat s lidmi, přijít o možnost si prostě poklábosit.
„Člověk je sociální živočich a miliony let evoluce v nás vyvolávají potřebu se izolaci vzpírat,“ uvedl psychiatr Roger McIntyre, který tvrdí, že dlouhodobý pocit osamělosti vyvolává v řadě lidí větší zdravotní obtíže než kdyby vykouřili denně krabičku cigaret. Potvrzuje to i nedávno zveřejněná studie v prestižním vědeckém časopise Lancet, ve které je uvedeno, že sociální odpojení, tedy stav, který vědci definují jako nedostatek osobního kontaktu s jinými lidmi, vede k pocitu, který se rychle mění v úzkost a depresi. „Potřeba socializace lidského kontaktu je hluboce zakořeněna v lidské přirozenosti, v lidské podstatě. Kontakt pomocí moderních technologií osobní setkávání a povídání si nikdy nemůže nahradit, i když je v krizových situacích velmi užitečný, prospěšný. Ale nemůže to fungovat dlouhodobě,“ uvádějí autoři studie.
A poukázali na fakt, na který se zapomíná. Co je po staletí považováno ze jeden ze nejtěžších trestů pro člověka? Čím se trestá za prohřešky, za zločiny? No přece vězením. Sociální izolací. Nemožností setkávat se s lidmi, povídat si. Tento tradiční a ve většině společností běžně provozovaný trest vlastně prožívají mnozí lidé, kteří ve vysokém věku žijí sami a nemají možnost setkávat se s lidmi. Nemají možnost si minimálně čtyři hodiny denně povídat. A je jedno, jestli jde o hovor s někým blízkým nebo rozebírání nějakého problému s někým, kdo má stejné záliby, případně o naprosto nezávazné probrání počasí s paní, kterou vůbec neznáme, ale právě nám v parku zkřížil cestu její pejsek. Podstatné je, že jde o povídání z očí do očí.
Americká psycholožka Susan Pinkerová se proslavila jako autorka knihy s názvem Účinek vesnice. Zkoumala, proč se na Sardinii lidé dožívají mnohem vyššího věku v dobré kondici než jinde. Zkrátka, proč je tam hodně stoletých, na ten věk zdravých lidí. Vyloučila, že by na to měla vliv strava, vždyť podobně jako tam se stravují lidé v celém Středomoří. Navíc přišla na to, že tamní lidé běžně jedí domácí pečivo, tučná masa, zkrátka, žádné vzory vyznavačů zdravé výživy. Pak došla k závěru, že nikdo z té spousty stoletých lidí nebyl sám. „Vždy, když jsem u nich byla, se zastavil někdo z rodiny nebo u nich už někdo seděl na návštěvě nebo za nimi právě stavil soused, kamarád, majitel nedaleké kavárny,“ uvedla s tím, že i domy jsou tam postavené blízko u sebe, lidé se neustále kontaktují z oken, stále se potkávají. Sama byla překvapená, jak se tam s ní neustále dávali do řeči cizí lidé. To z města nezná, přestože při své práci s lidmi často komunikuje. Závěr její knihy? Pro kvalitní dlouholetý život je nutné mít blízké vztahy a být součástí nějaké skupiny. Tedy mít možnost mluvit, komunikovat, vídat se s lidmi. Je to důležitější, než žít v krásném čistém prostředí, cvičit a úzkostlivě si hlídat, zda jíme zdravě.
Zákaz setkávání se s větším počtem lidí, nemožnost chodit do práce, zkrátka sociální izolace kvůli pandemii koronaviru přivedla mnoho lidí k přemýšlení nad tím, co je v životě důležité. A čím dál více jich dochází k závěru, že možnost komunikovat, mluvit, setkávat se. Mnozí v této souvislosti říkají, že si poprvé uvědomili, jak v tomto směru zanedbávají své rodiče, prarodiče, praprarodiče. Tak možná, že jsme právě v období, které i v tomto směru změní společnost k lepšímu a uvědomíme si, že čtyři hodiny mluvení, by neměly být luxusem, ale běžnou součástí našich životů. Nebo na to možná za půl roku zase zapomeneme.
