Možná, že nejsem jediná, co žije v ruině, ale já mám ruinu docela ráda. Ona mi totiž umožnila zvládnout situaci s bydlením. V ruině vznikly zrenovované tři byty a já jsem měla štěstí, že mi byl jeden přidělen.
Byty jsou docela hezké, i když trochu vlhké, protože tento kdysi dům byl dvacet let neobydlený. Bydlím v ruině už sedm let a před těmito sedmi lety město slíbilo, že dům opraví. No, peníze nikdy nezbyly a teď peníze ještě žere koronavirus. Horší je, že ruina opravdu chátrá. Já se ale k něčemu přiznám. Já jem totiž kousek ruiny použila k vlastnímu obohacení.
Před ruinou je totiž takový miniaturní plácek. Je úplně k ničemu a nevyužívaný. Já jsem se ale rozhodla, že ho využiji, abych byla v době koronaviru samozásobitelka. Koupila jsem hlínu a zasadila čtyři brambory. Abych záhonek rozeznala, použila jsem vypadlé cihly z ruiny a udělala kolem brambor zahrádku. Dvě cihly mi ale chyběly, tak jsem poškodila ruinu a dvě cihly z ní vyloupla. Bylo to, jako když loupete perníček z perníkové chaloupky.
Netušila jsem ale, že ruině způsobím díru, která vede někam dovnitř domu. Nahlásila jsem tedy na technických službách, že ruina se rozpadá neúnosně a aby alespoň tu díru opravily.
To víte, že jsem svoji vinu nepřiznala, ale možná to bude ruině k prospěchu. No co, co, hlavně, že bydlím.
Vím, že to není nijak zajímavé počtení, asi krním, protože žádné zajímavější podněty nemám. Do přírody moc nechodím, fotit nemůžu, protože můj starý, dobrý foťák dofotil a opustil mě. Zážitky z cest nemám, protože jsem už dávno nikde nebyla.- Tak si tedy sedím ve své ruině. Až ruinu budu moci opustit na delší čas, třeba se rozhlédnu okolo a napadnou mě veselejší příběhy. Ale žiju a jsem za to ráda.
P.S. Ruina je ale vzácná, z roku 1820, a je chráněná památkovým úřadem.