Šedesátka je zlom, pak se zdraví výrazně mění

Líbí se mi doporučení uvedené v úvodu posledního odstavce článku. Dle mého názoru je zde důležitá nezdůrazněná pointa celého příspěvku. Děkuji i když jsem zmíněný věkový limit překročila o deset let.

Přece statistika není určena tomu, aby vystihla právě vás jako jednotlivce. Má ukázat převažující trend. Rozdíly mezi lidmi jsou tak obrovské, že se to nedá vyjádřit například průměrem. Proto se taky používají jiné míry, např. medián a rozptyl. Jestli statistika, jako tady v tom článku, říká, že v 60 letech se ukáže, jak člověk dopadne po zbytek života, tak přece to je informace, abych na sobě začal včas pracovat a v 60 viděl, že nejsem chronicky nemocný, že mám dost sil, dost zájmů atd. je to informace, že bych se měl pohybovat, zdravě jíst, nestresovat se, pořádně spát atd. K tomu je statistika, když už ji chcete používat na vlastní život.

Každý z nás je na tom nějak a jinak. Nemyslím si,že je na to mustr,statistika je jen nějaký výpočet,tak bych to nebrala moc vážně. Já se vždycky leknu,jak přijdu k zrcadlu,kdo je ta stará osoba,kterou tam vidím? Cítím se uvnitř stejně jako např. ve 30 letech.Tělo zatím slouží dost dobře,po doktorech nepotřebuji chodit.Hlavně se člověk musí pohybovat,něco dělat venku,neříkám cvičit - to mne nikdy nebavilo. Poslední roky jsem stále na zahradě,v lese,pokračuji v jízdě na inlajnech nebo koloběžce a nepoddávám se případným výpadkům,kdy mě něco zabolí.Zkrátka počkám a ono to zase přejde....

Tady je hezky vidět, že nelze všechno vtěsnat do statistik. Do čtyřiceti jsem byla mnohem nemocnější než teď. Zapracovala jsem na sobě a o jistém zlomu bych mohla mluvit tak od sedmdesátky. Bohužel musím dodat i to, že si za to mohu do značné míry sama. Jako ostatně za všechno, co "se v mém životě děje". Zdraví je stav přirozený, nemoc navozený. Dokonce i když si zlomím nohu, nejde o nějakou náhodu, ale způsob, jakým nevědomky řeším nějaký svůj problém. Lékaři mi mohou pomoci, ale jinak je mé zdraví v mých rukou.

Každý jsme jiný. Něco pro sebe by mohl snad dělat každý. Já chodím každý den zhruba deset kilometrů. Uvidím časem. Chodím s kamarádem, kterému je osmdesát let a když ho tak vidím, přál bych si být takhle fit. A nic si ten věk nepřipouštět.

Říkám, a to nejen dle mého názoru, že každý člověk je originál. Tudíž být fit, s tím, že to mám v genech, není pravdou, či se vymlouvat na neduhy, s tím, že to mám v genech, už vůbec ne.

Geny jsou geny. Je mi 61 a cítím se na třicet. Nepiji, nekouřím, denně vypiji 2 litry origo Coca-Coly, sežeru kila čokolády a sladkého. Běhám po střechách, nezadýchám se ani během do pátého patra. Maminka si před měsícem ve svých 85 létech pořídila elektrokolo, protože 40 kiláků na běžném kole už jí trošku zmáhalo. Vyšetření u doktorů???? Děkuji!!!! Až budu chtít umřít, svěřím se lékařské péči.

Všechno je relativní. Měla jsem těžce nemocného tatínka od 47 let (infarkt přední i zadní, dalších několik později, 2 mozkové mrtvice, 2x edém...) a přesto žil naprosto plnohodnotně do 80 let, do 70 ordinoval, cestovali s maminkou, chatařil, pomáhal jako dědeček s vnuky atp. Ten obdivuhodný život byl o vůli , když mu bylo opravdu zle, oklepal se a plánoval další aktivity. Úžasná a záviděníhodná vitalita do posledního dne!

Pane Opočenský, Vy žijete naprosto mimo realitu. Eutanazie u nás už dávno funguje, jen ji nikdo nepřizná, protože není povolena.

Pro mě nastal životní zlom ve čtyřiceti letech, to jsem byla tak bolavá, že jsem ani nevěřila, že se padesátky dožiji.