Pětašedesátiletý Jindřich se řadu let těšil, až půjde do penze. Celý život pracoval v těžkém průmyslu, a přestože se posledních deset let už nepohyboval přímo v provozech, cítil se unavený a plánoval si na penzi hodně odpočinku i zábavy. Jeho plus bylo v tom, že byl celý život ve velmi dobré zdravotní kondici. "Jsem zvyklý manuálně pracovat, takže jsem nemusel chodit do posiloven. Cvičil jsem jógu, běhal jsem. Automaticky jsem počítal s tím, že to budu dělat i v důchodu. Nemám nadváhu, nekouřím, alkohol si dám výjimečně. Lékař vždy říkal, že mám velmi dobré zdraví," vypráví. Jenže když mu bylo šedesát dva let, zjistil, že má potíže se srdcem. Přidalo se revmatické onemocnění a další zdravotní problémy. Nyní, v pětašedesáti, má předepsáno několik léků, nohy ho bolí i při běžné chůzi, zadýchává se. "Takhle jsem si to nepředstavoval a přiznávám, že jsem hodně otrávený. Pořád jsem slyšel, četl, jak se nyní lidé dožívají vysokého věku a tak jsem podlehl jakémusi hloupému přesvědčení, že budu ještě v devadesáti cvičit a chodit po lese. Jenže zjišťuji, že kolem mě je sice hodně dlouhověkých lidí, ale jejich život za nic moc nestojí. Žijí, ale je to neustálé trápení se zdravím," říká.
Jindřich je typickým představitelem své generace. Podle evropského statistického úřadu Eurostat nyní české muže opouští zdraví v jednašedesáti letech. V průměru žijí do sedmdesáti šesti letech. Posledních patnáct let žijí s vážnými zdravotními problémy, s různými omezeními. Ženy se dožívají v průměru osmdesáti dvou let, ale co se týká délky života ve zdraví, jsou na tom stejně jako muži. Zdravotní problémy, které je více či méně omezí v plnohodnotném životě, začínají mít v průměru v šedesáti dvou letech. Takže žijí dvacet let s nemocemi, bolestmi, trápením, častými návštěvami lékařů. Jistě, jde o statistiky, takže o zprůměrované údaje. Jsou šedesátnice, které jsou ve špatné zdravotní kondici, stejně jako jsou devadesátnice, které mají zdraví lepší než kdejaký padesátiletá žena. Ale v průměru je závěr statistiků jasný: šedesátka je věk, kdy se pro mnoho lidí mění zdraví. A ještě jeden závěr: je nesmysl radovat se z toho, že se lidský věk stále prodlužuje, protože se neprodlužuje doba, kdy ho trávíme ve zdraví.
Co se týká závěrů Eurostatu, jsme v tomto směru na průměru mezi evropskými zeměmi. Na čele žebříčku jsou Švédové, ti žijí dlouho a oproti jiným národům i dlouho zdraví.
"Neměli bychom se zabývat jen otázkami, kolika let se dožijeme. Důležitější je, kolik z nich bude prožito ve zdraví. Bohužel, na tyto údaje se někdy zapomíná a mluví se především o co nejdelší délce života. Mnozí lidé se sice radují ze statistik potvrzujících, že žijeme déle než bývalo běžné v minulosti, ale takzvané zdravé dožití má hranici kolem šedesáti let," upozorňuje geriatrička Iva Holmerová.
Současná pandemie a s ní spojená opatření naznačila mnohé, co s tématem honby za dlouhověkostí souvisí. Tady je příběh jedené ostravské rodiny. Jednašedesátiletá Kateřina má maminku v léčebně dlouhodobě nemocných, kde čeká na umístění do domova pro seniory. Je jí osmdesát devět let, nedokáže se zvednout z postele a je zcela odkázána na pomoc druhých. "Našich posledních deset let probíhá tak, že maminku stále vozíme do nemocnice a zpět, sháníme pečovatelky, střídáme se s dcerou v péči o ni. Nyní je v léčebně, celou dobu nouzového stavu za ní nesmíme a každý den jí voláme. Každý den slyšíme, že takto žít nechce, že chce zemřít. Nesmí kvůli nouzovým opatřením opustit pokoj, takže tam celé dny leží s cizí paní, která pláče. Chápu, že se společnost snaží seniory chránit za každou cenu, ale oni nežijí, jen čekají a nevědí na co. Já ji stále utěšuji, že to přejde, že v domově pro seniory bude mít příjemný život, že tam za ni budeme často chodit, že ji tam sestry vyvezou na zahradu. Ona na to: raději chci umřít na ten virus, než další roky někde ležet. Došlo mi, že všechny ty řeči o tom, jak se prodlužuje délka života, jsou nesmysl. Maminka by tu už nebyla, kdyby do ní stále necpali léky a hadičky a, jakkoli to zní hrozně, začínám si myslet, že by to pro ni bylo lepší," vypráví.
Kateřina má spoustu koníčků a velké plány, jak bude v penzi cestovat. Ale zároveň říká: "Jen co skončí epidemie, objednám se na preventivní prohlídku, protože začínám cítit, že mě stres spojený se starostmi o mámu dostává. Mám bušení srdce, nespím. Tak začínám přemýšlet, kolik let ve zdraví si vlastně v penzi užiju a kolik jich strávím jako máma, tedy putující po nemocnicích, odkázána na pomoc jiných, v beznaději," říká.
Právě šedesátka, tedy zlomový věk, co se týká zdraví, by podle lékařům měl být impulsem vypravit se k lékaři, podstoupit různá preventivní vyšetření. I ti největší odpůrci takzvaného běhání po doktorech by to měli udělat. Zkrátka, jde o to udělat si jasno. Protože zároveň je šedesátka věk, kdy se se zdravotními problémy ještě dá hodně dělat, tedy nemoci včas zachytit, léčit a umožnit, aby se těch pěkných let v penzi bylo přece jen co nejvíce. No a pak nezbývá než doufat, že právě my a naši blízcí budou patřit mezi ty, kteří nesplňují statistický průměr.
