Snídaně počká. Beru roušku, klíče a jdu pod věžák. Tam nikdo. Chvíli čekám, pak se vracím do bytu. Volám zpět na číslo, ze kterého se ozvala informace. Jsem si jista, že si někdo chtěl v této nelehké době udělat trochu legrace.
Pak se ale dozvídám, že mi opravdu volala pošta. Řidič čeká a je zlý, že zbytečně ztrácí svůj drahocenný čas. Nevím, zda a jak se omluvit,. Nevím, oč se jedná. Nakonec se dozvídám, že on stojí před naší klubovnou, která je z pochopitelných důvodů zavřená, a já bydlím na opačné straně města. Prosím ho, zda by se cestou nemohl stavit ke mně domů, či nedal balíček na poštu na naší ulici.
"To není balíček, ale balík. A vy jste ze Senior klubu, tak asi nejste mladice. Balík bych měl odevzdat na jiné poště. Něco vymyslím, ozvu se vám," sděluje kurýr.. Děkuji a jsem v rozpacích. Mezitím mi volá kamarádka, že mi veze od jiné paní tašku ušitých roušek. Opět sjíždím výtahem dolů, ale v kapse mám malou pozornost. Co kdyby... přebírám tašku, když znovu volá první telefon. Jsem na vaší poště, mám to kousek, podám vám to. Překvapena čekám. Auto přijíždí. Dostávám krabici. Celkem lehkou, ale objemnou. Děkuji a sahám do kapsy. Tady máte od našich seniorů roušky, Předávám sáček řidiči. Je evidentně překvapený. Děkuje a omlouvá se, že na mě zpočátku nemluvil zrovna příjemným tónem. Můj úsměv pod rouškou asi neviděl. I když, kdo ví.
Doma krabici od zcela neznámé odesilatelky otvírám. Je plná vlny. A vevnitř dopis s informací, že paní sledovala pořad TV Dobré ráno, kde jsem hovořila o tom, jak pleteme ponožky pro klienty do Domovů pro seniory.
Paní vůbec neznám. Bydlí v Praze, Světova 5.
Pokud se třeba dostane na tyto stránky, nebo ji někdo zná, patří jí obrovský dík.
I toto patří k dnešní době.
