Glosa o glose
Glosa je zajímavý literární útvar. Něco jako fejeton, ale je úplně malá, krátká, komentující cokoli, co stojí za povšimnutí, vysvětlující cokoli, co za vysvětlení stojí i nestojí, glosa polemizuje, komentuje, vysvětluje, něco nám sděluje a my si to něco buď se zájmem přečteme, nebo s nezájmem odložíme. Těch přívlastků a synonym má nespočetně. Je to polemika, komentář, názor, poznámka. To vše může být glosa.
Když si toto vše uvědomím, jímá mě až stud a bázeň nad mou troufalostí se do tohoto žánru pustit. Jsa někde daleko ve stínu velikánů této literární formy, mohu si snad dovolit občas i malé klopýtnutí, stylistickou neobratnost či formální nedostatek. Ostatně, nejsem vůbec purista formy. Snažím se pouze o vyjádření svých myšlenek, nálad, o svůj pohled na svět kolem nás. Bez ohledu na trochu samoúčelnou krásu formy.
Napoleon říkal – odvaž se a pak se uvidí. Ano, pak se uvidí. On se odvážil, ale nakonec skončil špatně. Na Svaté Heleně. Ale já se i přes všechna protivenství přeci jen odvážím ty své glosy, vzpomínky, polemiky či komentáře psát. Snad neskončím na té pomyslné „Svaté Heleně“. Ostatně, pak se uvidí.
* * *
O Karlu Čapkovi
Když pročítám Čapkovy drobné a mistrné causerie, tedy jeho kurzivky, fejetony, glosy, sloupky, ani nevím, jak bych měl všechny ty jeho texty zatřídit do daných literárních kategorií. Musím jen obdivovat jejich živou a vtipnou formu, kterou ve dvacátých a třicátých letech minulého století Čapek předkládal čtenáři Lidových novin svůj osobitý pohled na ty nejvšednější události a záležitosti tehdejšího světa. Čtenáři dnešnímu je tento, osmdesát až devadesát let starý, svět předestírán s brilantní formou literární, vtipem a mnohdy až s nadčasovým podáním.
Při prvním pohledu se zdá, že se v tom Karlu Čapkovi málokterý literát, byť zvučného jména, vyrovná. Jsem si však vědom toho, že každé takové srovnávání je obtížné. Z doby nedávno minulé mne napadá třeba jméno Jana Skácela, který se jako novinář zabýval podobnými tématy v podobně úsporné novinářské zkratce. Oba spisovatelé však žili každý v jiné době, a tak každé srovnávání těchto jejich krátkých causerií je ošidné. A hlavně, jakékoli hodnocení je na těch povolanějších. Já jsem byl a stále ještě jsem pouze vnímavým a pozorným čtenářem, který v těchto a podobných knihách dalších autorů hledá možnou inspiraci pro svou práci.
Je těžké popsat témata, kterými se Čapek zaobírá. Jsou jich skutečně stovky a jsou zcela obyčejná, ničím výjimečná. Slova, zvířata, lidé, události, politická situace, literatura, příroda, lidské osudy i povahy. Nelze vše vyjmenovat a není to ani třeba. Až se mi zdá, že je v této objemné Čapkově knize vše tak perfektně vypsáno a zdokumentováno, že člověku nezbývá nic jiného, než odložit pero, zavřít počítač a začít se věnovat něčemu užitečnějšímu než psaní, třeba jít umýt auto nebo vyluxovat a uklidit si pracovnu. A čekat, až se v hlavě něco urodí. Jak jednou Karel Čapek napsal:
„Myšlenka se obyčejně nevyvíjí pomalu, nýbrž vyskočí jako čilá blecha.“
Pro mne je to uklidňující sdělení. Říká mi, abych čekal, že na mne možná nějaká ta myšlenka znenadání vyskočí. Ale než ten vzácný okamžik nastane, než mne moje skoupá múza obdaří nějakým spásným nápadem, nějakou vznešenou myšlenkou, půjdu zatím dělat něco užitečnějšího. Třeba umýt už konečně to auto.
* * *