Francouzská televize vysílala příběh, který dojal spoustu diváků. Jistý pan Robbins, Američan, který za druhé světové války bojoval ve Francii, při natáčení dokumentu o veteránech ukázal novinářům fotku francouzské dívky. Vyprávěl jim o tom, že se jmenovala Jeannine Ganayeová. Vzpomínal, jak spolu strávili dva měsíce ve Francii, jak se zamilovali, jak byl pak odvelen jinam. „Miloval jsem ji a myslím, že ona mne také. Často si říkám, co se s ní stalo. Jaký měla život, jestli už zemřela nebo ne,“ říkal. Redaktoři se rozhodli dámu vypátrat. Podařilo se. Našli ji v domově pro seniory na severovýchodě Francie. Mluvila stejně jako pan Robbins. Vzpomínala na něj, všechny informace seděly. Televizní štáb zorganizoval jejich setkání. Bylo nesmírně dojemné. Přestože oba dva měli za sebou životy s jinými partnery, oba přiznali, že na sebe nikdy nezapomněli a často přemýšleli, jak ten druhý žije. Jeden pro druhého totiž znamenal první lásku. Velkou, upřímnou, takovou, na jakou se nezapomíná, ani když je člověku přes devadesát.
Na toto téma proběhlo několik výzkumů. Vědci z Lancasterské univerzity zveřejnily výsledky průzkumu, podle něhož více než dvacet procent mužů uvedlo, že se někdy pokusili se se svou první láskou setkat, přestože žili ve spokojeném partnerském vztahu. Dvacet čtyři procent mužů uvedlo, že po své první lásce stále touží. Přes sedmdesát lidí přiznalo, že použilo sociální sítě k pokusu svou první lásku najít, zjistit, jak žije, jak vypadá.
„Máme tendence připomínat si pozitivní věci a ty negativní zahlazovat, vytěsňovat. Proto si řada lidí první lásku idealizuje. Připadá jim romantičtější, vážnější, zkrátka větší, než často ve skutečnosti byla. Velmi často na ni lidé myslí, když se dostanou do určitých partnerských problémů, nedaří se jim ve vztazích, když pochybují, že jejich současný vztah je kvalitní. A také k takovému vzpomínání často dochází ve vysokém věku. Někdy je důvodem bilancování, někdy prostá zvědavost. Roli hraje i to, že člověk má ve vysokém věku více času,“ říká Malcolm Brynin z univerzity v Essexu, který se zabývá zkoumáním lidských vzpomínek.
„Byla jsem nesmírně překvapená, když mě moje jednadevadesátiletá babička požádala, jestli bych nebyla schopná vypátrat, zda v Ostravě žije muž jistého jména, případně jeho rodina. To jméno bylo neobvyklé, takže to nebyl zas až takový problém. Babička mi řekla, že ví, že my mladí umíme ledacos vyhledat přes internet, přes Facebook, že cítí, že by se to mohlo podařit,“ vypráví třicetiletá Kamila. Zkontaktovala se s jedním ze tří mužů, kteří s tímto příjmením žili na Ostravsku. Ukázalo se, že všichni jsou rodina toho, koho hledala. „Bylo to velmi snadné. Zjistila jsem, že dotyčný přišel na Opavsko s Rudou armádou a na jaře roku 1945 se tam potkával s babičkou. Evidentně to byla velká láska, první láska. Jenže ona byla částečně z německé rodiny, takže byla odsunuta do Německa. Po letech se vrátila do rodného kraje. On se mezitím oženil, usadil se v Ostravě. Právě kvůli jeho ruskému jménu jsme ho snadno vypátrali. Tedy jeho potomky, on už nežil,“ říká Kamila. A teď pointa příběhu. Kamila zprostředkovala setkání babičky se synem tohoto muže. A ten syn jí přinesl fotografii, kterou jeho táta celé roky uchovával. Byla na ní ona, bylo na ní i věnování, vyznání lásky. „Tatínek mi před smrtí vyprávěl, jak moc tu dívku miloval a že si nikdy neodpustil, že nezabránil jejímu nucenému odjezdu. Nemohl tehdy jako voják nic dělat. Kdyby dal najevo, že se stýká s Němkou, klidně by ho zastřelili. Byla to divoká doba. Ale je jasné, že na tu první lásku nikdy nezapomněl stejně jako ona,“ vyprávěl syn vojáka.
Podobné příběhy se odehrávají nejen v dobách divokých. Mnoho lidí ztratí informace o svých prvních láskách i v časech klidu, míru. Prostě si zmizí ze života, založí rodiny, zestárnou.
A čím je člověk starší, tím častěji si klade otázky typu:
Žil jsem dobře?
Neměl jsem udělat něco jinak?
Byl jsem opravdu šťastný?
Nebylo by vše jiné, kdyby….?
Kdybych tehdy nešel studovat do Prahy a Aničku, která o mě tolik stála, si opravdu vzal a postavili jsme si domek u nás na vesnici...
Kdybych neposlechla mámu, která tvrdila, že Jirka je budižkničemu, a nevzala si Pepu, který nakonec budižkničemu opravdu byl…
Kdybych se tehdy nerozešla s Honzou, protože jsem byla pitomá, mladá a nedošlo mi, že mě opravdu miloval…
A k těmto úvahám se pak nabalují další otázky:
Jak Anička vypadá? Jaký měla život? Žije ještě? Byla tehdy na mě hodně naštvaná? Vzpomíná na mě někdy? Vždyť tehdy to pro nás oba bylo poprvé.
Tak konec romantiky a na závěr upozornění, na kterém se shoduje většina psychologů: Vzpomínání na první lásku i případné pátrání po ní je fajn zábava. Ale je při ní dobré si uvědomit, že pokud by šlo o lásku tak zásadní, výjimečnou a osudovou, je pravděpodobné, že by vydržela, že by se jeden druhého nevzdal. Jestliže nevyšla, co když je to náznak, že jste se k sobě zas až tak osudově nehodili?
