Jak se občas ztrácíme a já se nesmím ptát na cestu

Pěkná vzpomínka. Taky jsem si v Itálii zajezdil a nemůžu si stěžovat. Jezdilo se mi tam líp, než na našich silnicích. Ale do tak velkého města bych si autem netroufl. Doprava je tam až neuvěřitelně hustá a člověk musí mát oči na šťopkách. Když nás náš domácí vezl autem z letiště do centra Říma, byl to zážitek. Noha u podlahy, u ucha mobil a ještě se s námi stihl bavit.

No, Evička to napsala i za mne a stejně to mají i synové... a my prý zase neumíme číst v mapách, přesto to po nás muži vyžadují :-))

Jano, jako by jste psala o mém muži. Nejen v cizině, ale i u nás v Čechách nedovolil abych se zeptala na cestu a když jsem měla hlídat ukazatele nikdy nezpomalil, takže zase jsem to byla já, kdo za to bloudění mohl... Díky za článek...

Dobře to dopadlo.

To je krásný příběh, nechat se vézt taxíkem do vedlejší ulice ! To se mi strašně líbilo, je to podobné mým historkám ! :-)) Jinak Zdenko, vaše povídání, které se mi, mimochodem taky moc líbilo, jak jste se domlouvali italsky, mne vlastně upomenulo na tento můj příběh. A Naďo, chtěla bych poznat muže, který je klidný za volantem, nesvádí bloudění na svou manželku a dovolí jí stáhnout okénko a zeptat se na cestu....existují takoví ???

Jano, omlouvám se za ty hvězdičky, to za prvé. Musím říct, že Benátky byly naše úplně první rodinné cestování do zahraničí. Bylo to hned po revoluci. A ještě k tomu ptaní na cestu, můj muž to taky nesnáší, ale já zastávám názor líná huba, holý neštěstí. :-) *******

Jano, potěšilo mě, že jste se taky tak vesele domluvili s Italem, podobně jako my na italském výletě, o kterém jsem tu psala nedávno . Takové příhody vždy potěší.

Já se rovněž připojím - kousek mého příběhu - když bylo mladšímu synovi rok,tak jsme nemohli jet na Moravu,kde jsme trávili letní dovolené pod stanem a starší syn chtěl dovolenou.Jeli jsme proto do Prahy s tím,že projdeme ZOO a zpět poletíme letadlem do K.Varů.Jednu noc jsme strávili v Praze a při zpáteční cestě do hotelu jsme rovněž zabloudili - zastavili jsme si taxi s tím,aby nás dovezl do hotelu.Taxikář chvíli na nás koukal jak na zjevení a když jsme trvali na tom,tak nás dovezl - ob jednu ulici a byli jsme na místě.Byl galantní,nechtěl ani "vindru".Konkrétně moje orientace je POD bodem mrazu.neumím se orientovat v žádném městě díky tomu máme přehršel zábavných historek :-))

Bohužel Italové jsou na tom špatně , protože jsou přátelští, mají velké rodiny a hodně se sdružují. A v tom si virus libuje, protože se jich nakazí více najednou.

Myslím, Jano, že jsme si tu o ztrácení se už někdy povídali, ale to nevadí. Já jsem orientačně špatný typ. Ale z ciziny mám také pozitivní zkušenost, že mi místní lidé vždy poradili. I třeba v případě hledání hotelu, kdy odpověď zněla: Ale vždyť před ním stojíte! :-D