Nezapomenutelná dovolená aneb Dnes už mi to připadá jen jako sen
Foto: archiv autorky - na Kavkaze, přílohy - pohlednice

Nezapomenutelná dovolená aneb Dnes už mi to připadá jen jako sen

1. 4. 2020

Nevím, jak se mi podařilo ušetřit si z učitelského platu hned první rok na tuhle dovolenou. Asi proto, že zájezdy do tehdejšího SSSR byly díky událostem v roce 1968 dost podhodnoceny, navíc jsem byla sama, bydlela celkem levně na ubytovně a stravovala se v jedné školní jídelně. Do českobudějovického ČEDOKu přišlo několik nabídek na dovolenou u moře. Jalta se nejspíš prodávala jen pod pultem, ale nabídli mi černomořské letovisko Gagra. Neměla jsem vůbec tušení, kde to je, a jako silně protirusky naladěná jsem do SSSR jet nechtěla. Někdo známý mi však řekl, že tam nejsou žádní Rusové, protože je to v Gruzii. A tak jsem jela.

Cesta začala nedobře, byla to má první cesta letadlem a hned v Praze jsme měli asi 5 hodin zpoždění. Cestovali jsme napřed do Kyjeva, kde bylo opět zpoždění, takže na letišti v Soči-Adleru jsme přistáli až po půlnoci. Pak následovala asi hodinová cesta autobusem do Gagry, kam jsme dorazili někdy k ránu. Byla absolutní tma a náš první vizuální dojem byl nulový. Jen všude kolem bylo cítit omamné vůně keřů nebo květin. Ubytovali nás v sanatoriu Gruzia.

Teprve po probuzení jsme zjistili, že se nacházíme na místě, které bych ještě dnes nejraději nazvala přírodním rájem. Letovisko Gagra leželo mezi Soči a Suchumi a údajně bylo nejteplejším místem na tamním černomořském pobřeží. Prý bylo oblíbené již za carského Ruska. Sanatorium tomu ostatně architektonicky naprosto odpovídalo. V délce asi 5 kilometrů se tu táhla promenáda lemovaná palmami a všude byly parky plné exotické flóry. Nejkrásnější ale bylo, že se Gagra nacházela z jedné strany bezprostředně u moře, z druhé pak na úpatí tisícimetrových, ba i vyšších zalesněných horských velikánů.

Tamní obyvatele jsem považovala za Gruzíny, než se ukázalo, že jsou to i Arméni a hlavně Abcházci. Gagra byla totiž v Abcházské autonomní republice coby součásti Gruzie. Místní řeč pro mě byla nesrozumitelná, avšak s turisty mluvili všichni rusky. Turisté jsme tam však tehdy byli víceméně jen my. Lidé žili velmi skromně, ženy se odívaly do černého a občas některá coby vdova měla na šatech připíchnutou podobenku svého manžela.  Když jsme šli od moře málo oblečeni, mračily se na nás a jedna žena si přede mnou dokonce odplivla.

Absolvovali jsme několik nádherných výletů - do Soči, na kavkazské jezero Rica nebo na mys Picunda, kde údajně měla kdysi být bájná Kolchida. O co byla horší doprava, o to byla krásnější tamní takřka nedotčená příroda. Volně se tu pásl dobytek a všude prodávali vyhlášený kavkazský med. Kavkazští obyvatelé byli podle sdělení průvodců dlouhověcí.

Na pláži jsme se většinou drželi pohromadě, ale jednou jsem se začala bavit s dvěma dívkami. Mluvily asi tak hrozně rusky jako já (zažila jsem však i případ, kdy maminka na můj pokus oslovit malého chlapečka ho kategoricky odvedla pryč s tím, že jako Gruzín rusky mluvit neumí a nebude). Jedna z těch dívek měla velmi krásnou, trochu exotickou tvář. Jmenovala se Aza a byla z Tbilisi, kde pracovala, jak říkala, v keramickém závodě jako "inžeňér - těchnólog", což ale nebyl vysokoškolský titul. S tou jsme se spřátelily a před odjezdem jsme si vyměnily adresy. Později jsme si opravdu psaly, snad v průběhu dvou let, a dopisy vždy došly. Dokonce i vzájemně zaslané dárky. Já jí poslala noční košili a spodní prádlo, ona mně keramiku a čaj.  Ten byl ve velkém balíčku v alobalu a viditelně byl celníky značně vykraden. Aza byla dokonce delegována na celosovětský sjezd žen do Moskvy. Její tvář se objevila na obálce časopisu Sovětskaja ženščina, který jsem si sehnala v Praze. Pak se odmlčela a následně mi poslala divnou zprávu, že se jí něco stalo, že se vdala a jmenuje se jinak. Později, když už jsem o tom kraji věděla víc, jsem usoudila, že ji asi unesli (podobně jako na Sicílii) a tím donutili k sňatku. A tak mi zmizela ze života.

Na dovolenou v Gagře se vším všudy jsem nikdy nezapomněla. Když tam na počátku 90. let vypukla válka mezi Gruzínci a Abcházci a viděla jsem i záběry v naší TV, vyhrkly mi slzy. Nedokázala jsem si to představit, že se v té překrásné lokalitě, v místech, kde jsem se procházela, střílí a zabíjí. Dnes se dá Gagra, jako menší letovisko, které se trochu snaží žít z turistického ruchu, vyhledat i na internetu. Ale pro mě je to už jen nedostižný svět.

cestování
Hodnocení:
(5.1 b. / 26 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jan Zelenka
Stejně, tak jako balkánské státy držel pohromadě svou autoritou Tito, sovětské státy držela silou centrální vláda a komunistická strana. Jakmile Sovětský svaz padl, státy se do sebe pustily. Byl to skutečně kolos na hliněných nohou. Ale jak to líčíte, Zuzko, musel to být krásný kraj.
Elena Valeriánová
Krásná i když smutné laděná vzpomínka. Je vidět, že i po tolika letech tě to bere za srdíčko.
Marie Seitlová
Pěkně jsi zavzpomínala na krásnou dovolenou v Gruzii.
Alena Tollarová
Zuzka a dlouhé vlasy :) Hezké povídání a když si představím, že by tenkrát už byly ty možnosti co se týče digitálních fotáků, to by byla dokumentace překrásné, pro nás téměř neznámé krajiny.
Eva Mužíková
Hezké vzpomínání, hezká krajina, hezká mladá holka:))))
Hana Šimková
Ano, asi na hodně dlouho si asi dovolené můžeme jenom zdát. Ale máš na co vzpomínat a moc ti to sluší.
Jana Hošková
Hezký článek, Zuzko... Kolchida a výprava za zlatým rounem - ráda bych to tam viděla ! Taky jsem měla letitou "dopisovací" přítelkyni, a sice z Alma-Aty. Cvičila jsem se v ruštině. Ve škole jsme tenkrát dostali adresy a já musela zkoumat, kde Alma-Ata (Otec jablek) vůbec je. Příroda tam je sice krásná, ale žít bych tam rozhodně nechtěla, a to kvůli jinému způsobu života i jiným zvykům (jeden jste popsala).
Naděžda Špásová
Teda, Zuzko, tobě ty dlouhé vlasy slušely. Koukáme na Zoomu na jeden dokument o vlakovém putování a zrovna tuhle zcestoval po Gruzii a okolních zemích. Baku vypadá jako Dubaj, je to bohaté město. Hezké vzpomínky. :-)
Věra Ježková
Zuzko, díky. Kdysi dávno byla v těch místech maminka – vím, že se jí tam velmi líbilo. Moc ti to sluší. :-)
Dana Puchalská
Zuzano, při čtení jsem si vzpomněla na mojí bohužel loni zesnulou přítelkyni. Ta byla někdy okolo roku 1979 také na dovolené v Gruzii. Vzpomínala na omamnou vůni magnólií a vynikající čaj, který tam ochutnala. A Ivana má pravdu. Seklo Ti to tam.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.