Byl běžný všední den, tatínek v práci a maminka dopoledne vařila oběd a starala se o domácnost i o nás. Jenže mezitím si potřebovala něco nutného vyřídit. Správně se domnívala, že v bytě číhá pro dvě zvídavé holky více nebezpečí. Tak nás vykázala do zahrady, ať si tam spolu hrajeme. Byla jsme děvčata ukázněná, zvyklá poslouchat. Maminka určitě neodcházela s lehkým srdcem, ale slova, že se brzy vrátí, ještě doplnila dobře myšleným příkazem sestře, aby tady na všechno dohlédla, tedy hlavně na mě.
Když už jsme vyčerpaly naše běžné oblíbené hry, najednou mne posedly nějaké objevitelské touhy. V té zahradě byl u plotu altánek a právě v něm jsme si rády se sestrou hrávaly. Nejinak tomu bylo i toho dopoledne. Tenkrát jsem asi chtěla poznávat okolí pod sebou z výšky. Nahoru na střechu jsem se dostala ani nevím jak. Myslím, že jsem se ještě nestačila rozhlédnout po okolním světě, a už jsem se seznámila se zákonem přitažlivosti zemské v praxi. Sletěla jsem prostě dolů mezi nějaké harampádí, co se u plotu nacházelo. Sestra mě viděla padat, ale nemohla nehodě již zabránit.
Pomohla mi vyhrabat se tam odsud. Ale to se již všechno kolem mne zabarvovalo červenou krví, která prýštila z rozraženého čela nad pravým okem. Sestra mi tam připlácla kapesník a rozkázala, ať si ho tam pevně držím a ať nebulím. Pak ještě našla nějaký kus hadříku v kočárku pro panenky a ovázala mi s tím hlavu. Rozhodla, že musíme jít do střediska k lékaři, abych neumřela. Brečela jsem a vzpírala se. Táhla mě za ruku k brance. Zmítala jsem se, že dál máme zakázáno vycházet. Když jde o život, tak se prý zákazy mohou porušit. Rozhodla sestra, kterou jsem měla přikázáno poslouchat.
S brekem jsem se nechala vést na popravu. Vyšly jsme na hlavní silnici a po chvíli jsme musely zůstat stát u spuštěných závor. Běžně tam projížděly dlouhé vlaky, nejinak tomu bylo i toho dne. Trvalo to dlouho – vlak od Prahy, pak ještě nějaký náklaďák, opačným směrem motorák od Humpolce. Prostě nebyl tam žádný podchod ani nadchod, muselo se vždy čekat, až všechno odjede a zvednou se ty závory. Při tom čekání jsem sestře řekla, že už mě to nebolí a ta krev, že už taky přestala téci. Místo pokračování do ambulance lékařů jsme zařadily zpátečku k domovu. Maminka se ještě nestačila vrátit. Myslela jsem, že máme vyhráno, že se nic nedozví.
Za chvíli se však objevila, zavolala na nás z dálky, že je již doma. Od té branky hned nepostřehla, že něco není v pořádku. Teprve, když nás zvala k obědu, si povšimla, že jsem nějaká celá umouněná.
Nastal výslech. Samozřejmě, že jsem jako nevěděla, kde jsem k té špíně přišla. Ten hadr jsem z hlavy sundat nechtěla, protože jsme si hrály „na ježibabu“, ta přeci musí mít nějaký šátek! Lhát jsme neuměly – maminka to hned poznala a musely jsme s pravdou ven. Ránu mi pořádně vyčistila něčím pálivým (tehdy jsem pochytila nové slovo kysličník), celou mě umyla, pak složila obvaz a přelepila čelo náplastí. Jaký trest jsem za ty vylomeniny obdržela, si již nepamatuji. Jen vím, že se mnou to schytala i sestra – obě jsme dostaly kázání. Nejen od maminky, ale také od tatínka, když se vrátil z práce. Následoval zákaz lezení do výšek, hlavně nikdy více na střechu altánu!
Až s odstupem zhruba dvaceti let jsme si se sestrou vzájemně vyjasnily to, že každá z nás si tehdejší událost pamatuje s trochu jinými detaily. Prokazatelné však je, že od malička jsem tedy byla padlá na hlavu. Jizva se zacelila a nyní již není mezi vráskami na čele ani vidět.