Ještě pracuji, i když jen na kratší úvazek. A protože mám v této době tzv. home working, pracuji z domu. Přesněji řečeno, mám pracovní koutek v naší obytné kuchyni. Ze svého domácího počítače se připojím přes internet do naší firemní sítě na svůj pracovní počítač. A pak si lámu hlavu s požadavky zákazníků a mých kolegů, které tento den přinesl. Práce v ranních hodinách má své výhody, síť není ještě přeplněná a všechno jde svižně a bez zadrhávání. Postupně sleduji, jak se do sítě připojují kolegové. Občas musím s někým komunikovat a je fajn, že už jsme si na nový způsob komunikace všichni zvykli. Krátká operativní porada je ráno po osmé hodině. Když skončí, uvědomím si, že jsem ještě v pyžamu, a odskočím si, abych se převlékla. Manžel stále spokojeně spí. Je to výhoda, neklade mi žádné otázky a já se mohu soustředit na práci.
S prací většinou končím kolem jedenácté dopoledne, ale zůstávám na síti. Když někdo něco potřebuje, počítač mi pípne a mohu do něj nahlédnout i mezi škrábáním brambor.
Po obědě mrknu na íčko, zjistím, co je nového v mých oblíbených fotografických skupinách na facebooku. Když mě něco inspiruje, jdu si to vyzkoušet. Dnes si vyrábím zátiší s orchideou na stole a fotím ji několikrát, abych zachytila i její stín na zdi. Samozřejmě fotky hned stahuji do počítače a zkoumám, zda se mi to povedlo. Pak se připojím na stránky mateřské školky, kam v normální době chodí má vnoučata. Teď do školky sice nechodí, ale tady mohou najít spoustu inspirace pro své domácí aktivity. Pak zavolám synovi, který ochotně předává mobil mým vnoučatům, abych si s nimi mohla popovídat. Také pracuje doma a na dlouhé povídání se mnou nemá čas. Ale moje třiletá vnučka ho má, a tak mi vypráví, co právě namalovala. Spolu si zazpíváme písničku " Holka modrooká."
Snacha začala v této koronavirové době pracovat na rodokmenu. Asi si tím také kompenzuje jednotvárnější život v domácnosti. Prosí mě, zda bych nemohla dát dohromady nějaké informace o naší rodinné větvi. To bude zábava na několik večerů! Pak volá kamarádka a mezi řečí se dozvídám, že nemá roušky. Slíbím, že je pro ni ušiju, a hned se do toho dám. Teď už mám konečně střih, se kterým jsem spokojená. Rouška podle něj ušitá dobře sedí a při správném nasazení minimalizuje zamlžování brýlí. Jistí to aranžérský drátek zašitý do horního kraje roušky, který umožňuje roušku trochu tvarovat kolem nosu. Rouška má tři vrstvy a je tzv s kapsičkou, do které se může umístit filtr. Doufejme, že časem budou nanofiltry dostupné i pro normální lidi. Roušky asi tak brzy nosit nepřestaneme. Šiji pět roušek dvě hodiny, ale s výsledkem jsem spokojená. Myslím, že i kamarádce se budou líbit. Vysílám s nimi rychlého posla, svého teď již probuzeného manžela. V rámci odpolední zdravotní procházky se projde na druhý konec našeho města. Naštěstí může použít cyklistickou stezku kolem řeky Labe.
A já mám zase chvilku času jen pro sebe. Vařím si svou oblíbenou kávu a odměňuji se laskonkou. Hraju Sudoku ligu na internetu, trénuji svůj mozek na Lumosity, opakuji si angličtinu s Landigo. A mezi tím hovořím s druhým synem. Pracuje také doma, má trochu ponorku a potřebuje si popovídat. Nevím, proč zrovna společně probíráme, jak jsme v jeho školních letech společně bojovali s češtinou. Asi proto, že pracuje na nějakém projektu a v podvědomí ho ten pravopis stále straší.
Manžel se vrací z procházky a pouští si hlavní zprávy. Nenávidím už samotné slovo koronavirus, ale nedá se před ním nikam schovat. Snažím se u zpráv protáhnout si aspoň trochu tělo, které se celý den pouze motalo jen mezi čtyřmi stěnami. Radši bych v takovém krásném slunečném dni pracovala na zahradě, ale tu bohužel nemám za domem, ale na chatě za městem. A tam se teď nesmí. Zalévám květiny. Zprávy končí. A vyndávám krabici s rodinnými doklady. Začínám sepisovat informace k rodokmenu.
Na vysvětlenou: Úvodní obrázek nakreslila moje vnučka Adélka v rámci projektu Děti děkují obrázky všem, kteří v této nelehké době pomáhají. Adélka i já vám přejeme, ať jste zdraví jako rybičky.
