Loukami, pěšinkou okolo hřbitova a už jsem u ranče Vlkava. Devět koníků se marně snažilo vylepšit si svůj jídelníček kousky trávy, ale je to ještě bída. Tráva nízká, spíš samá hlína a kamínky.. Ach jo, chtělo by to zapršet. Ale vždyť je teprve konec března. Jindy na pastvině leží touto dobou hluboký sníh...Hned za pastvinou zabočím do lesa, a jak tak překračuji známé kořeny, přemýšlím, kolikrát jsem těmito místy za ty roky prošla s Bertíkem. Na houby, pro chvojí na skalku před zimou, nebo jen tak na procházku. Nezdá se to, ale každý rok nejméně patnáckrát, takže jednoduché počty, asi stodvacetkrát.
Les se za tu dobu také hodně změnil, na místě smrkového houští jsou paseky plné pařezů a hromad větví. Kráčím pomalu, nikde ani živáčka a najednou cítím vůni ohníčku. To je nádhera. Na pokraji lesa, kde lesní dělníci pálili větve z pokácených stromů, je několik vyhaslých ohnišť, takové lesní hrobečky. Ale odkud je ta vůně? Jak se tak rozhlížím, objevuji, že z jednoho " hrobečku " stoupá slabý proužek kouře, taková malá dušička. Přistupuji blíž a už po několika krocích vnímám i přes teplé oblečení příjemné teplo. Teplo, které se s mými dalšími kroky zvětšuje, jako by varovalo. Dál ani krok!! Najednou se ve mně probudily zvláštní vzpomínky, vzpomínky na dobu, kdy jsme jako děti pálili po sklizni bramborovou nať, kdy jsme po jejím dohoření rozhrabávali ještě horký popel a radovali se z lítajících jiskřiček proti temnějícímu nebi.
Jestlipak v tom doutnajícím " hrobečku" je ještě trochu ohnivé síly, jestlipak to není jen taková moje touha. Tak na co čekáš, Bertice, zkus to a uvidíš. Rozhodnuto. Jelikož pokaždé na svých cestách nosím pro lepší stabilitu obyčejný klacek, nemusím žádný hledat. Je dost dlouhý na to, abych nemusela přistupovat moc blízko a zároveň dost silný, abych s ním mohla svoji myšlenku uskutečnit. Píchnu do nejvyšší vrstvy, zaberu a .....klacek naráží na mnohem pevnější vrstvu, nežli je popel - vyvalí se neprohořelé zbytky větví a šišek.. Stačí jen závan větru a z černé neživé hmoty se nejdříve vyvalí obláček kouře a po kratičké chvilce zapraskají a vzlétnou první jiskřičky. Rozhrabuji čím dál víc ten jiskřící kopeček, sbírám v bílých rukavicích suché listí a větvičky a přihazuji vše na žhavé uhlíky. Raduji se jako ta malá holka z každého nového plamínku a ani si nevšimnu, že mám celé boty obalené šedivým popelem. O bundě a kalhotách ani nemluvím..Zabraná do vzpomínek si neuvědomuji, že se začalo pomalu šeřit a je čas k návratu. Honem dalším klackem shrnu vše do středu " hrobečku", ujistím se, že nikde není žádný doutnající oharek, a odcházím. Odcházím a ve své duši cítím takový zvláštní klid. Klid. Nebo snad je to radost z vědomí, že jsem se zase na krátký čas vrátila do mládí???
Zdraví vás velice, dušička Bertice.
