Lidé, kteří jsou velmi úspěšní ve svých oborech nebo v životě dokázali něco výjimečného, zpravidla při otázce, co je pro ně důležité, zmiňují věci, které mnohým připadají obyčejné. Stejně často mluví lidé, kteří se dožili vysokého věku v obdivuhodné kondici. Zpravidla zní stejná slova: Jím kvalitně, ale střídmě. Cvičím, ale jednoduše, nepřetěžuju se, nechodím do fitcentra. Rád a hodně chodím, netrhám rekordy, nehoním se, prostě chodím pěšky. Hodně čtu, zajímá mě, jaké knihy vycházejí, rád se dozvídám nové věci. Mám několik přátel, scházíme se, voláme si. Nemám jich mnoho, nevyhledávám hromadné společenské akce, nejlépe si popovídám v úzkém kruhu nejbližších.
„Náš vnější svět je odrazem našeho vnitřního světa. Pokud nás neposlouchá vlastní hlava, život to bude dělat podobně. Je dobré si uvědomit, že součástí našich životů je jen to, co je součástí každého dne,“ říká psychoterapeutka Alžběta Protivanská. A dodává: „Když se podíváte na životy opravdu úspěšných lidí, kteří v životě není vytvořili, najdete překvapivou jednoduchost.“
Sestavila tento souhrn nejdůležitějších a přitom naprosto nejjednodušších věcí, které ovlivňují to, jak se člověk cítí:
Pravidelné jídlo.
Každodenní pohyb.
Meditace.
Odpočinek a šlofíky.
Vzdělávání a knihy.
„Když začneme od těch nejjednodušších věcí a věnujeme veškerou kapacitu tomu, aby fungovaly opravdu dobře, brzy ucítíme, že se ze dne stává zázračný život naplněný dobrým pocitem a vnitřním klidem,“ říká. Málokdo je však ochoten si připustit, že spokojenost, vyrovnanost, pocit, že jsme úspěšní a oblíbení, souvisí s věcmi tak běžnými, jednoduchými, pro mnoho lidí až banálními.
Současná společnost naopak lidi motivuje k velkým výkonům, překonávání rekordů, chlubení se počtem kamarádů. Trendem je zastírat skutečný zdravotní stav, věk, zkrátka, hlavně nebýt průměrný, obyčejný, natož nevýkonný. Lidé si zvykli slyšet neustálé pochvaly, ujišťování se, že jsou chytří, že vypadají skvěle, že dokáží více než jiní.
Někoho to samozřejmě motivuje k dalším výkonům, vyvolává to v něm pocit spokojenosti.
Někoho to ale naopak sráží, vyvolává to v něm nejistotu, až pocit: Jsem nemožný. Nebo také: starý, ošklivý, pomalý… Ať si každý dosadí, co cítí.
Pětašedesátiletý Martin každé jaro jezdí sám na týden na chatu do Beskyd a pozoruje tam, jak na stromech raší listí. Vždy si vytipuje ten týden, kdy se zelenají břízy, kterých má v lese za zahradou nejvíc. Sedí a kouká na stromy. Vždy hodinku ráno, když se z lesa ozývají typické jarní zvuky. Pak hodinku po obědě. Pak si dá po večeři pivo nebo víno a ještě kouká na západ slunce. „Jezdím tam takto každý rok. Známí se mi smějí. My jsme partička takových aktivních lidí, pro ně je prioritou, když si vyjedou na svých drahých kolech, když si pak vyprávějí, kde měli jaké skvělé jídlo. Někdy s nimi jezdím, ale mám pocit, že více mi prospívá meditace, čtení o samotě, povídání si s kamarádem. Když se sejdeme dva, tři, říkáme si podstatné věci. Když nás vyrazí někam osm, devět, jen se překřikujeme, předvádíme se jeden před druhým. Vlastně si takový výlet nevychutnám,“ vypráví.
Podobný přístup k životu má sedmdesátiletá Dana. Jí střídmě, velmi ráda pečuje o svou zahradu, ráda čte. To jsou věci, které její život naplňují už několik let, co odešla do penze. Kamarádky se jí často diví, proč s nimi nechce jet k moři, proč nerada ochutnává exotické potraviny, proč neobchází nově otevřené kavárny. Dana říká: „Možná jsem divná, ale pro mě není luxusní jídlo v restauraci prioritou, zážitkem. S mladými jsem několikrát byla na oběd, na večeři. Oni se vždy snaží mě někam vyvést, chtějí mi dopřát zážitky, pokrmy, které neznám. Myslí to dobře, jsou hodní. Ale nejsou schopni pochopit, že já nejsem typ, který se pak bude sousedkám chlubit, že mě syn vzal na krevety. Já se cítím spokojenější, když jím své vlastní jahody a čtu si u toho pod svou borovicí.“
Lékař Deepak Chopra, který je autorem řady bestsellerů zabývajících se otázkami spojenými se stárnutím, došel k jednoznačnému závěru. „Lidé, kteří se dožili opravdu vysokého věku ve velmi dobré, obdivuhodné kondici, zpravidla žili život, který bychom označili jako naprosto obyčejný. Nevyvíjeli žádnou snahu vynikat, dosahovat mimořádných výkonů. Jsou v kondici, protože chodili pěšky, nejezdili výtahem, sekali dříví, trávu, pracovali manuálně. Ale nechodili do posiloven, netrhali rekordy v běhu nebo v jízdě na kole, nesnažili se nikoho překonávat, předbíhat,“ uvedl.
Žít prostě a jednoduše je v dnešní době obtížnější než kdy dříve.
„Problém je v tom, že žijeme v době nekonečné záplavy informací z televize, internetu a obrazovek telefonů, takže je čím dál těžší poznat, co je opravdu důležité. Mozek už nezvládá oddělit zrno od plev, signál od šumu,“ uvedla psychoterapeutka Alžběta Protivanská. A v tom je podstata problému. Kdo umí poznat, co je důležité, zpravidla obstojí v životě lépe. Velmi často jsou to lidé, kteří si uvědomili, že důležité je velmi často to, co jiní považují za zbytečné.
