Kdo si doma dělá zásoby, je v posledních letech spíše k smíchu. Kdo si je začal dělat v souvislosti s prvními zpráva o epidemii koronaviru, byl veřejností označován za panikařícího hamouna. Jenže určité zásoby, díky kterým rodina byla schopna přežít v případě neočekávaných situací, byly pro naše předky přirozenou součástí života. Byli totiž zvyklí, že život přináší i těžká období. Ale především pro ně nebylo běžné zajít si kdykoli, ve dne v noci, koupit cokoli potřebují. Přesněji, i to, co nepotřebují.
Podle historiků se lidé už v dávných dobách chovali podobně jako třeba veverky a další živočichové zvyklí dělat si zásoby. Existují teorie, že pralidé postupně přicházeli na to, že když nechají maso ležet dál od ohniště, tedy v chladnější části jeskyně, je déle poživatelné. Takže jsme u základů chlazení. Jinak to ale naši předkové měli s uchováváním potravin výrazně těžší, protože se jim vše poměrně brzy kazilo. Takže je jasné, že už věděli, že něco se dá zakopat do země a tím se prodlouží trvanlivost. Archeologové v jižních Čechách například před časem vykopali žaludy uložené ve zvláštních nádobách. Zjistili, že nález pochází ze střední doby bronzové. „Nejprve jsme mysleli, že šlo o krmení pro hospodářská zvířata, ale ukázalo se, že šlo o potravinu pro lidi,“ uvedl archeolog Ondřej Chvojka.
Největší problém naši předkové měli s tím, jak uchovávat potraviny v teplých dnech. A co teprve národy, které žily na jihu. Existují nálezy, že například v Persii byly v královských palácích ledárny, tedy místnosti, které se naplnily ledem a v nich se uchovávalo jídlo, jak to jen dlouho šlo, tedy, než se led úplně rozpustil. Existovala profese ledař. Šlo o lidi, kteří měli na starost uchovávat led po zimě co nejdéle a rozvážet ho do domovů šlechty a bohatých měšťanů. Lidé chudí si museli vystačit s tím, že občas něco šoupli ho studeného horského potůčku, pokud měli to štěstí, že v jejich blízkosti nějaký byl. Hloubil proto chladné sklepy, využívali jeskyně. Tam všude si lidé dělali zásoby, protože dříve bylo naprosto běžné, že domácnost zásoby mít musí.
Zlomem byl rok 1805, kdy vynálezce Oliver Evan nakreslil návrh přístroje, který dokáže vytvářet chlad. Později ho na jeho základě vylepšil a sestrojil Jacob Perkins. Na jejich poznatky navázali další vynálezci a tak se vývoj zdokonaloval. Počátkem dvacátého století se začaly prodávat lednice určené pro domácnosti. Cena v dolarech byla tak vysoká, že by se za ni tehdy dala pořídit dvě auta.
Koncem třicátých let už měla více než polovina amerických domácností lednici a přístroj se vydal na vítězné tažení do Evropy.
Mnohé starší hospodyně však ještě dlouhá léta poté nedaly dopustit na staré dobré sklepy. Uměly totiž s potravinami nakládat tak, že vlastně ani lednici nepotřebovaly. Znaly finty, jak správně zavařovat, konzervovat, jaké potraviny nakupovat a skladovat.
Pamětníci vzpomínají, že doma jedli výhradně to, co rodina vypěstovala, případně pořídila z vlastních zdrojů. Tedy pokud měli zvířata, drůbež a podobně. Nakupovat se chodilo jen výjimečně a to věci, které rodinné hospodářství neposkytlo, například cukr. Pro lidi, kterým je nyní kolem osmdesáti, nikdy nebude naprostou samozřejmostí, že si mohou kdykoli jít cokoli koupit do obchodu. V jejich dětství se pro jídlo častěji chodilo do spíže, do sklepa, vařilo se ze zásob.
První supermarket byl otevřen v roce 1930 ve Spojených státech. Češi znali až do počátku devadesátých let dvacátého století jen větší či menší samoobsluhy, ale první rozlehlé zbožím přeplněné supermarkety poznali až v roce 1991.
Brzy si díky nim zvykli, že je možné si kdykoli koupit cokoli. A tak mnozí, zejména ti mladší, pohlížejí s úsměšky na lidi, kteří vzpomínají, jak měli doma vždy ve sklepě pytle brambor a spousty zavařenin. „Nač zavařovat, když si můžu koupit kdykoli čerstvou zeleninu?“ říkají jim vnuci.
„Vnučky se mi smějí, když jim vyprávím, jak jsme kdysi hospodařili. Pořád mám tendence mít doma něco takzvaně na horší časy, ale vnučky mi říkají, že netuší, co si pod pojmem horší časy představit,“ vypráví jednadevadesátiletá Eliška. Pamatuje si, jak za války hladověla a jak ji zachránilo to, že příbuzná měla zahrádku. „Neustále jsme jedli polévku z nějaké zeleniny. Už nevím, co jí tam rostlo. Asi kedlubny, mrkev. Ta polévka byla pořád stejná. A neustále jsme tu zeleninu ještě zavařovali, aby bylo něco i na zimu. Nepamatuju, že bychom si šli něco koupit, stejně nebylo co,“ vysvětluje.
Historik Martin Franc, který se specializuje mimo jiné na dějiny stravování, uvedl: „Minulá desetiletí ukázala, že syntetická strava založená především na výdobytcích chemie, nemůže nahradit přirozenou stravu, přírodní zdroje. Nic na tom nemění fakt, že se nyní potraviny připravují za použití vysoce moderních pokročilých technologií, které naši předkové k dispozici neměli. Ale na obsah talířů příštích generací bude mít zřejmě zásadní vliv stav přírodních zdrojů, ne novinky v chemickém průmyslu. Proto je dobré se ptát, zda je dokážeme chránit, racionálně využívat a zda budeme schopni připravit i případné krizové scénáře jako je například využívání neobvyklých zdrojů potravin.“
Je možné, že současná epidemie koronaviru, která začíná měnit zvyklosti lidí, změní i přístup mladší a střední generace k jídlu, k uchovávání potravin, k jejich nakupování. Možná, že zjistí, že není zcela běžné jít dvakrát týdně večer na pizzu a mít mrazák plný kbelíků zmrzliny, ale že je důležitější umět nakupovat a vytvářet určité zásoby potravin tak, aby z nich člověk dokázal vytvořit chutné a výživově hodnotné jídlo i v případě, že se třeba týden či déle do obchodu nedostane.
