Celebrity nejsou šťastnější než my, nemá cenu se s nimi srovnávat

Autorka článku má asi sama tyto problémy, jinak by o tomto, asi problému, neuvažovala. Mně osobně mohou být "cerelbrity" ukradné. Když potkám na ulici nějakou známou herečku, většinou ji ani nepoznám. Nepamatuji si jejich jména, nevím, kdo s kým a proč. Možná, že to bude vypadat vulgárně, ale každý člověk má jen jednu dírku v zadní části těla.

Každý žijeme svůj životní příběh, který je od začátku nastavený mnoha okolnostmi. V jakém prostředí jsme se zrodili, mezi jakými lidmi se pohybujeme, jakou jsme dostali do vínku inteligenci, přátelé, práce, rodina, vše nás ovlivňuje. Nikdy mě neovlivňovaly celebrity a to už od mládí, řekla bych, že člověk se vyvíjí duševně nahoru, dolů, nastává mnoho přemýšlení, uvažování i smíření , až do samého závěru . Každý je originál a druhému nikdo do hlavy nevidí, ale přetvářka se projeví i u sebelepsich herců, kteří lžou především sami sobě. Život je složitý, bolestný i radostný. Být vyrovnaný, to je práce na celý život.

Pokud je někdo bohatý, krásný, slavný, známý, nemám s tím žádný problém. Je buď schopnější, nebo měl lepší startovací podmínky, nebo mel štěstí či byl ve správnou chvíli na správném místě a chytil příležitost za pačesy. Ale pro mé je to člověk jako každý jiný. Nemám potřebu ho napodobovat, ani mu závidět. Nemyslím, že je spokojenější než já. Aféry slavných rádoby celebrit mě nechávají v klidu. Kolik jich je nespokojených, rozvedených, nešťastných. Kolik jich zemřelo předčasně. Kolik jich zestárlo v zapomnění...Neni co závidět.

Moc zajímavý článek a proto Ti za něj patří veliké poděkování.

Ani nevím, jestli jsem někdy chtěla vypadat, jako některá filmová hvězda. S několika našimi celebritami jsem pracovala, ale určitě jsem jim nezáviděla. Je fakt, že komplexem méněcennosti jsem trpěla do svých osmnácti, pak mě z toho dostala jedná moc hodná vychovatelka na intru. Ale přehnané sebevědomí není moje parketa a celebrity jsou také jen lidé. Zuzko, dobře napsané.

"Che Rojo", v překladu "ty rudý", každý jsme nějaký a máme na to právo. Já jsem si tento článek velice ráda přečetla a vím proč :-)

V padesáti letech, jen tak mimochodem v den mého rozvodu, jsem poznala druhého muže, současného manžela a říkala jsem si, proč to nepřišlo o 30 let dřív. Teď a to až po sebepoznání vím, že všechno má svůj čas a všechno v ten pravý čas přijde i láska, hlavně k sobě a je úplně jedno, zda dříve či později, hlavně že přijde ♥ :-)

Bezvadný článek, škoda, že na to často člověk přijde až v pozdějších letech.

Vynikající článek. Jenže než lidi pochopí, tak to trvá někdy celý život...

Milá Zuzko, moc dobrý článek, za který Ti děkuji. Bohužel, mě škola místo aby mě formovala, tak mě deformovala a učila vzhlížet k "elitám", naštěstí pro mě pouhých devět let. Přesto to ve mně na dlouhá léta zanechalo hlubokou stopu méněcennosti a stát se introvertem. Ale opět jsem měla po těch létech "tmy" štěstí, že jsem mohla vstoupit do "světla" a pochopit, že pro mě není nic důležitějšího, než já sama.