Mirka píše dopis...
Ilustrační foto: ingimage.com

Mirka píše dopis...

11. 3. 2020

Na přelomu loňského října a listopadu byla řada starších lidí požádána, aby napsala dopis o svém životě, případně i o nadcházející smrti. Přišly dopisy psané rukou i v počítači a my ty dopisy analyzovali.

Nyní je porovnávám s podobnými dopisy polských seniorů a protože od autorů máme povolení ke zveřejnění, napadlo mne, že bych tu mohl aspoň jeden nebo dva uvést. Nezměnil jsem v nich ani písmeno. Jsou to obyčejné dopisy obyčejných žen, avšak třeba vás budou inspirovat, abyste napsali/y a třeba svému vnoučeti poslali/y ten svůj. A třeba i nám na i60.

Včera byl svátek dušiček. Hřbitov v naší vsi zářil žlutými, bílými i pestrobarevnými chryzantémami a spoustou svíček. I já jsem stála u našeho hrobu a vzpomínala na své nejbližší. V myšlenkách se mi  vrátilo dětství, mládí, znovu jsem prožívala období současného zralého stáří.

Moji předkově většinou odešli v mladším věku, ale jejich tělesné schránky byly životní dřinou zchátralé, byli shrbeni téměř až k zemi, tváře vrásčité, ruce mozolnaté, ale srdce měli laskavá, milující. I ve stáří se snažili být prospěšní, pomáhali na výměnku, kde mohli. Ve výchově nás vlastním příkladem vedli ke slušnosti, pravdomluvnosti, víře v Boha, pracovitosti a skromnosti.

Jídlo bylo za mého dětství ve velké úctě, obzvlášť chléb, který se k nám dovážel dvakrát týdně ze životické pekárny. Před rozkrojením se každý bochník 3x nožem na spodní straně požehnal, teprve pak se krájel. Než se sedlo ke stolu, tak jsme se všichni pomodlili a poděkovali Pánu Bohu za tyto dary. Jídlo na snídani bylo skromné – suchý chléb a mléko nebo bílá káva – ne zrnková, ale Melta, která ráno v hrnci uvařená stála na kachlových kamnech celý den a byla kdykoliv k potřebě.

Na večeři byly vařené kobzole (brambory) a mléko. Jen v sobotu a neděli byly k večeři kynuté buchty, Když jsme zasedli ke stolu, my čtyři děti, rodiče a staříček se stařenkou, tak jeden plech buchet byl málo.

S obědem to bylo ale už horší. Na něj bylo málo času. Ráno vstávali rodiče brzy, nejdříve dostali nažrat koně, krávy, býci, prasata, drůbež, pak teprve přišli na řadu lidé. Rychle se posnídalo a v půl osmé se jelo na pole. Tehdy nebyly jesle, školky, i mimina a malé děti se braly na pole. Vzpomínám si, že ve svých čtyřech letech jsem se musela postarat o svou narozenou sestřičku, houpala jsem ji v drchtě (trávnici), zavěšené na ohnuté větvi. Máma musela žnivovat, dělat snopy z obilí a jiné práce se žněmi spojené a tak spoléhala na pomoc svých čtyř až sedm let starých dětí.

O půl dvanácté se jelo domů vařit oběde a poklidit dobytek. Co se v rychlosti vařilo? Nějaká polévka – bramboračka, česnečka, čočková, často varmužka. Byl to rozvařený starý chléb, kmín, sůl, pepř a česnek, omaštěné máslem nebo rozškvařenou slaninou, někdy s rozšlehaným vajíčkem. Po polévce bývala obvykle krupice, nudle s mákem, žemlovka či kynuté knedlíky plněné domácím ovocem. Maso bylo jen v neděli a o svátcích.

Neexistovalo, aby si děti v jídle vybíraly nebo něco nejedly. Zbytky na talířích nezůstávaly a pokud ano, vše se zužitkovalo, dostala to zvířata, hlavně prasata, pes a kočky. A po obědě hajdy znova na pole až do večera do devatenácti hodin.

Když jsem dospěla a provdala se, přestěhovali jsme se s manželem do sousední obce. Měli jsme čtyři děti, dvě dcery a dva syny. Žili jsme skromně, obraceli jsme každý vydělaný peníz, nikdy jsme nebyli rozhazovační. Peníze jsme potřebovali na opravu rodinného domku, který jsme si koupili od manželovy tety.

Nejhorší životní období pro mne bylo, když mi náhle ve svých 43 letech zemřel manžel a já jsem zůstala se čtyřmi nedospělými dětmi sama. Musela jsem splácet stavební půjčky, děti rostly, více jedly, potřebovaly oblečení, boty. Jako členka Jednotného zemědělského družstva (JZD) jsem pracovala v kravíně. Směna začínala o půl třetí ráno, trvala do devíti nebo deseti hodin. Děti se musely samy vypravit do školy. Nejednou zaspaly, ujel jim vlak nebo něco doma zapomněly. A učitelé rodinnou situaci nebrali v úvahu. Těžko se mi tehdy žilo. Útěchu jsem nacházela v modlitbách, na nedělních bohoslužbách.

Nyní jsem už řadu let v důchodě. Důchod byl nízký, tak jsem byla ráda, když jsem si mohla na různých brigádách přivydělat nějakou tu korunu na modernizaci stávajícího bydlení (střecha, fasáda, topení, okna).

Svým dětem jsem nikdy nemohla dopřát moderní hračky a vše, co by si přály. O to více se to teď snažím vynahradit svých vnoučatům.

Život mě naučil, že bez  peněz se těžko žije, ale že peníze nejsou všechno. Jsem šťastná, že se mohu radovat ze svých dětí a jejich rodin. Jsem hrdá na svá vnoučata a jejich životní úspěchy.

Pravá, spokojená rodinná pohoda a dobré zdraví je pro spokojený a šťastný život to nejdůležitější. Láska, vzájemná úcta a porozumění, to je moje životní krédo, které bych chtěla předávat i svým potomkům.

Vaše 75 letá babička Mirka ze Životic, 3. listopadu 2019

 

A podívejte se, jak to napsala 78-letá Eva S.:

Narodila jsem se v květnu 1941. Otec byl v říjnu 1940 zatčen za „Slezský odboj“. Zemřel v koncentračním táboře Görlitz v r. 1945. Statek v Milostovicích u Opavy byl zabrán Němci a maminka byla vystěhována. Na statku pak hospodařil Němec Lux, bývalý důstojník českosl. armády, po válce popraven. Maminka s nenarozeným dítětem se odstěhovala k dědečkovi do Jaktaře u Opavy. Dědeček byl rovněž statkář.

Mé dětství bylo velmi krásné. nevezmu-li v úvahu, že jsem neměla tatínka a ze slova koncentrační tábor jsem měla úzkost. Bylo mně to vynahrazováno velikou láskou maminky, babičky, dědečka a mnoha známých přátel. Velice smutný nastal rok 1948 – dědeček začal být smutný - pro mou dětskou dušičku nepředstavitelná věc. V r. 1952 při vyšetřování policí zemřel na infarkt. Dědeček měl jít do vězení; babička, maminka a já jsme měly být vyvezeny do severních Čech – na práci. Po vzniku JZD v Jaktaři maminka musela pracovat v JZD.

Po mém absolvování gymnázia (premiantka); jako „třídní nepřítel státu“, jsem nesměla studovat žádnou vysokou školu. Jediné mé řešení? Studovat Průmyslovou školu hutní. Industrializace byla upřednostňována před zemědělstvím (můj útěk před komunisty). 

Mé krédo bylo: „Věřit si, že cíl dosáhnu a vystuduji.“

 

Životní krédo:

1. Pevná vůle

2. Dát si životní cíl

3. Věřit si, že cíl dosáhnu

4. Být sebevědomá a svéprávná

Krédo „Šťastného života“:

1. Být milována svou rodinou a přáteli

2. Splnit si svůj cíl a cestovat

3. Mít dobrou mysl

Stáří – nejhorší na něm je:

1. Přicházející nemoce

2. Ztráta milovaných osobností a přátel

Smrt:

Pevnou limitou života je smrt

Já jsem křesťanka – věřím v posmrtný život.

 

Všechno, co jsem dělala, dělala jsem ráda a s láskou.
 

Můj příběh
Hodnocení:
(5.1 b. / 16 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Soňa Prachfeldová
S dojetím jsem si přečetla životní příběhy dvou žen. Osudy nás starších jsou si velmi podobny. Byla to nelehká doba, ve které jsme žili , prarodiče, rodiče a my nejmladší. Ale hodnoty jako úcta, láska, skromnost, pokora a vzájemná pomoc byla tehdy samozřejmá. Prarodiče mi předali tyto vlastnosti a chci a doufám, že v tomto uspěchaném světě předávám svým potomkům i vnoučatům. Pak může člověk odejít s čistým svědomím a věřím i v klidu.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?