Proč nemají senioři rádi změny? Mohou za to vyjeté neuronové cesty

Jsem chaotik, kterému by trochu stereotypů neškodilo - ale do teď jsem se na ně nezmohla nebo si to alespoň myslím. Neuronové cestičky trénuju na kytaře.

O.Č. 17:24. Jak pro koho, mě jednoduchá řešení, pokud nejsou slaboduchá vyhovují. Nepotřebuji si do života tahat složitosti. Každému, co jeho jest :-)

Zdá se, že nechám neurony a neutrony stranou a zakoupím si audioknihu Marka Mansona důmyslné umění jak mít Všechno u pr**le.

Možná kdybychom měli v mozku místo neuronových, neutronové (neutrální) dráhy, byli bychom třebas vůči sobě snášenlivější :-)

Pane Čepelko, děkuji. Jsem zářným příkladem neuronové cesty a to tím, že mám z VŠ chemické zakódované neutrony.

Musím taky něco napsat: 1.(Pro Janu a další).Už nikdy neříkejme neutronové místo neuronové, to bychom se shodili před mladými. Neutron je část atomu, neuron je část mozku, je to nervová buňka. Mezi neurony existují miliardy propojení, v každém mozku! A některá propojení časem „posilují“ a jiná „oslabují“. 2.Jitko, p. Toman to nepřiměřeně zjednodušil. Stále lze propojení obnovovat a posilovat. mimochodem, to je problém demence. 3.Tleskám, Zdenko. Vytvářet nová neuronová spojení. učit se novým věcem. Okolí nás učí novým věcem, samota zabíjí. Sami se můžeme přimět se něco naučit. Překonal jsem sám sebe, když jsem nyní 1 měsíc v Polsku, nikdy jsem tak dlouho v cizině nebyl! Naučil jsem se jezdit po Krakově autem, docela už rozumím polsky, účastním se různých aktivit, zítra budu něco přednášet lidem z Brazílie, Ekvádoru, Finska (jen 15 minut, ale anglicky, držte mi palce, nikdy jsem to nezkoušel). Já to svýmu mozku dopřeju, nebojím se začít něco nového. 4.A oběma Věrám upřímnou soustrast.

Neuronové cesty mám zřejmě vyježděné pěkně: někdy se mi stane, že když chci rozsvítit, automaticky sahám po vypínači v místě, kde byl před 10 lety v bývalém bydlišti v Braníku, případně ještě dřív v Brně! Doufám, že to jsou jen ty cesty a ne nic horšího :-)

Vždycky se říkalo, že malé děti a staří lidé nesnášejí změny. O životním stereotypu psal už Vladimír Páral. Každý týden na každý den to stejné jídlo, každý pátek kanasta. A to nebyli staří lidé. Pak někdo psal v nějakém románu, že v krizových situacích si lidé zachovali svou důstojnost tím, že dodržovali rituály. Na světě je tolik problémů, proč bych se měla zabývat takovými prkotinami.

Omlouvám se, ale ve svém věku na motivační rady nevěřím. Rady do života jsem četla asi do svých 30 let. Pak už jsem si dokázala poradit sama. Směrem do bývalého zaměstnání nezabočím ani omylem. Když tam jdu na návštěvu, naskakuje mi kopřivka z představy, že bych tam ještě musela, a současně mám radost, že nemusím. Obecně se domnívám, že íčkaři příliš rigidní nejsou – to by tady nebyli. Na druhou stranu určitý životní stereotyp a rutina nemůžou být na škodu. Částečně konzervativní jsem byla už jako mladá.

Je asi dobré být dlouho v přímém styku s mladší generací. Někdy si uvědomuji, že kdybych byla úplně sama, nedělala bych to a ono ... že mne to soužití nutí k pozornosti a přizpůsobování se. No, někdy bych radši využila ty klidné zajeté koleje. Člověk ale musí být rád, že ho ke změně něco nakopne.