Ira byla "papírovka" I pro nás to bylo něco nového, mít doma pejska, ale musím napsat, že manžel nešlápl vedle, a soužití naší rodiny s Irou bylo víceméně podařené. To ale neznamená, že i tento pejsek nevyvedl pár povedených kousků, a o tom bych chtěla teď vyprávět. Ira byla i cvičená, ale o její vývoj se staral výhradně muž, a později i malá dcerka, která Irušku milovala, a ta jí to s láskou oplácela.
Po pár letech se nám narodil syn. Trochu obav bylo, jak se Ira smíří s přírůstkem do rodiny. Snad tušila, že jí testujeme, tak se vyznamenala. Jednoho letního dne jsme dali spát malého do kočárku pod okna, kde si on spokojeně lebedil na čerstvém vzduchu. Když se probudil, začal plakat, běžela jsem hned ke kočárku, ale ouha, u kočárku stála Ira, a nedovolila mi se k němu přiblížit. Pak to zkoušel tchán, ale ani on nebyl k chlapci připuštěn. Po několika pokusech jsme to vzdali, ale měli jsme strach, co bude dál. Naštěstí se vrátil domů muž, její páníček, a na jeho povel jsem si mohla kloučka z kočárku odnést. Ona slyšela pláč, a chránila ho , aby mu nebylo ublíženo. To byl jeden z jejích kousků, ldyž pominu moje nové prádlo rozthané na šňůře na zahradě, nebo půldenní hledání Iry po domě, a okolí. Nakonec jí našla tchyně ve své posteli, a to nikdo z nás nechápal, musela zdolat troje dveře, protože svůj domov měla venku, a dovnitř jsme jí nebrali. Její poslušnost byla ukázková, při procházce jí manžel dal u lesa povel "zůstaň", a přišel domů bez ní. Pak se pro ní vrátil, a ona byla na místě jí příkazaném. Bylo s ní hodně zážitků,úsměvných i měně veselých, ale ten , podle mě nejlepší jsem si nechala na konec.
Byli jsme železničářská rodina, a tak se jezdilo všude hlavně vlakem. Od nás na nádraží to máme zhruba 1,2 km po silnici. Jednoho krásného dne se rozhodli tcháni, že pojedou navštívit dceru do Plzně ,a vydali se na vlak. Na ten samý vlak šel i můj muž , jel do šichty. Zůstala jsem doma sama s malou dcerkou, syna jsme tenlrát ještě neměli. Pak na nás volala známá, že asi potkala našeho psa, že kráčel po silnici k nádraží. Zjistila jsem, že Ira opradu doma není, tak jsme vzaly s dcerkou obojek a vodítko, a vydaly jsme se k nádraží. Blízko nádraží na mě volala kamarádka z okna, co prý se to u nás děje. Nejdřív viděla babi s dědou, pak muže, za mužem prý kráčela Ira, a teď my dvě. Už jsme měly jistotu, kde Iru hledat, ale trochu i strach, jestli ona nenastoupila do vlaku a neodjela. Naštěstí ne, Ira tam obšťastňovala cestující na lavičkách, kteří čekali na další vlak. Nikdo si ale nestěžoval, jen úsměvné pohledy nás doprovázely, když jsme si jí odváděly domů. Šla bez odmlouvání.
Byla naše první, když nás opustila, bylo tu dlouho smutno, pak jsme si pořídili další dva pejsky, kteří bohužel předčasně odešli z našeho života do psího nebíčka, potom už pokračoval syn, Deniska a Ladynka byly naše velké lásky, a teď máme toho čertíka Albíka. Tak to byli naši domácí mazlíčkové, a další informace o nás vám podá náš zpravodaj Albert. Děkuji všem, co dočetli až sem.
Přejeme páníčkům a jejich rodinám, aby si se svými mazlíčky užili hodně radosti a co nejméně starostí.
