Výchova koček v Česku

Bydlí u nás nové kotě. Je to holka a dostala jméno Pepina. Včera totiž strašně vyváděla, motala se mi pod nohama, pištěla, mňoukala a vynucovala si mazlení. Když jsem o ni už po xté zakopla, okřikla jsem ji “Nech už toho, Pepošu,” a až pak jsem si uvědomila, že Pepošek to není. Kocourek Pepoš šel někam do světa loni na jaře, prostě se ztratil. Tohle kotě, až na barvu srsti (Pepošek byl černý, tohle je černobílé), je mu hodně podobné. Chundelaté, až se mu v srsti dělají chuchvalečky, kulatá očka, praštěné se splašenými nápady, drzé, hravé, mazlivé. Třeba mi sem Pepoš poslal dceru na výchovu.
Prostě žije tu s námi kotě Pepina a Ferda je z ní občas na mrtvici. To si třeba starý pán ustele pěkně ve stínu a spokojeně pospává, když najednou ho něco tahá za ocásek. Nebo dostane tlapkou po nose. Když vstane a ožene se po tom dotěrném stvoření čumákem, spadne to hned na záda a ohání se všemi čtyřmi. A ještě k tomu má prcek své zvláštní jídlo, ke kterému Ferda nemůže. To mu asi vadí ze všeho nejvíce, protože jinak si hraje docela rád.
Pepina totiž první dny žrala jen granule pro dospělé kočky. Moc jí to sice zřejmě nechutnalo, ale nic jiného doma nebylo. No co, když nedala vědět předem (přišla si jen tak odněkud z neznáma a prý se jí u nás líbí), nemohla jsem se na její návštěvu přichystat. Ať je ráda, že jsem ji nevyhodila, ne? Včera jsem jí ale koupila už něco lepšího. Aby jí to nesežraly kočky dospělé a Ferda zbytečně nežárlil, krmím ji zvlášť, v předsíni. Poprvé si místnost jen prohlížela a na misku s jídlem jsem ji musela upozornit. Žrala, až jsem se rozhlížela, co to kde praská. To jí tak praštělo za ušima, protože v misce měla měkké kousky.
Chvilku jí to trvalo a tak jsem zatím nechala dveře z předsíně do pokoje otevřené. To abych měla přehled, jak je s jídlem daleko a nevyváděla tam pak neplechu. Samozřejmě jsem na ni zapomněla, vzpomněla jsem si, až když začala podezřele lítat záclona na prosklených dveřích na dvůr. Mazala tedy ven.
Odpoledne jsem vyběhla pro zelenou petrželku – a ejhle. Jen vrzly dveře, Pepka byla uvnitř a hledala misku. Dostala tedy krmení po druhé a vysvětlila jsem jí, že základy slušného chování vyžadují, aby napřed zaklepala. Domluva nepomohla, holka se nažrala, a že chce ven, dala zase vědět taháním za záclonu. Pak svůj útok na předsíň zopakovala ještě jednou večer, když jsem šla venčit psa. Chtěla jsem jí v průniku zabránit nohou, ale tak sebou mrskla, že jsem byla bez šance. Prostě se musela napřed nakrmit a basta.
Dnes ráno jsem vstala, roztáhla žaluzie a šla si dělat snídani. Najednou cosi slyším – někdo klepe na okno? Jo, houby! To za prosklenými dveřmi stála Pepina a nějakým způsobem se jí podařilo zaklepat a tak mne upozornit, že má hlad.
Že by to byla opravdu Pepoškova dcera? A že by moje výchova nesla ovoce? Přece zaklepala!
No, ještě ji musím naučit slušně pozdravit.