Náš mazlíček aneb Jak jsme si žili "na psí knížku"

Vaše vyprávění o "vítacím boxerovi" mi silně připomnělo našeho prvního psa - boxera Danila. Nebyl sice výstavní, neměl rodokmen, i když jsme znali jeho "papírového" otce. To nám nevadilo a s urputností mládí ho cvičili. Někdy více, někdy méně zdařile. Ale byl bezvadný, jednu příhodu s ním jsme zde popsala v článku " Danila". Bohužel také jsme ho nakonec z rodinných důvodů nemohli mít a také jsme ho darovali známým, kterým jejich boxer zemřel. Měl se u nich moc dobře, neměli děti, tak jim je nahrazoval. Celý život fandím všem boxerům, mají nesmírně milou povahu a milují děti.

Povídání o peskách a kočičkách miluji. Já mám ztrátu Vendíka tak čerstvou, že ač na něj vzpomínám s láskou, nemohu o něm psát. Kdo byl v Rožnově a na Kuksu a někdy i na pivku v Praze ví, jaký to byl dobrý parťák. Už s prvním pudlíkem Filípkem odpočívají na zahradě s výhledem na Šumavu, kde tak rádi s námi pobíhali..

Já se asi picnu … Teď jsem si sám omylem přidělil 5 *

Liborku moc milý příběh , boxeři jsou půl člověka, jak já říkám, mám za svůj život již 7 boxera, nyní 10 letou Fanynku a opatruji ji, jak oko v hlavě. Od mládí až po stáří.

Libore, moc hezké povídání. Já jsem nikdy žádného nejlepšího přítele člověka neměl, ale slyšel jsem od svých přátel(chovatelů)nejednu veselou příhodu podobné té o Dingovi a rohlících. Dost jsem se pobavil.

Libore, moc hezké vzpomínky.

Borku, také tvá vzpomínání znám. Ráda jsem si toto připomněla. Píšeš moc hezky.

Něco z Tvého vzpomínání už znám, ale i tak jsem ho ráda přijala. Také připomenu, že jsi ještě nedávno měl poměrně starého Bena. No, vidíš, ještě by sis psa obstarat mohl. Veterinář mi nedávno řekl, že k němu chodila paní, která pak protestovala, že už pejska ve svém věku nechce, a pak ho nakonec ještě přežila. Tak do toho!

Libore, moc hezké vzpomínání.My jsme kdysi také měli psa, krásného tříbarevného bígla (beagle), ale bez "papírů". Byl to menší pes, ale sílu měl minimálně za tři. Když už byl dospělý, dvakrát jsem se z procházky s ním vrátila s odřenými koleny. Musel být vždy na vodítku, jinak byl schopný se vrátit až za několik dnů. No a když jsem s ním šla s tím vodítkem v blízkosti lesa a on ucítil nějakou zvěř, rozeběhl se s takovou silou, že mě vzal s sebou a já padla jak dlouhá, tak široká. Tak s ním musel chodit manžel, ten ho udržel. TAky na psa ráda vzpomínám.

Libore, krásný příběh a vzpomínka na tvého psa Dinga.