Marie Magdalena Dufková: Tanec je droga, která vás drží do pozdního věku
Tanec je její život. FOTO: archiv M.M. Dufkové

Marie Magdalena Dufková: Tanec je droga, která vás drží do pozdního věku

11. 2. 2020

Vystudovala jadernou energetiku, ale její celoživotní láskou je tanec. Díky němu našla manžela, se kterým získala řadu titulů. Poté, co manžel musel ze zdravotních důvodů s tancem skončit, našla si na inzerát Francouze. I s ním dosáhla řadu úspěchů a tančí stále, i ve svých pětašedesáti letech.

Co vás přivedlo k tanci, kdy jste s tancem začala?
Moje celoživotní hobby je společenský tanec. Příští rok to bude padesát let, co jsem šla poprvé do tanečních - a už mi to zůstalo. Jednou jsem do tanečních přišla pozdě, partner - spolužák z gymnázia, se kterým jsme se tam přihlásili, už byl zadaný, tak mi taneční mistr přidělil jednoho z "asáků", nějakého Dufka. A tak se stalo, že jsem s Dufkem protančila celý život. Na první soutěži jsme tančili v Pečkách na jaře 1972. Kromě dvouletého období, kdy jsme tančili za Styl Jana Pavlíka v Praze formace (skupinová předtančení), a byli 2x mistři republiky, jsme zůstali věrní domácímu klubu KAT Zbraslav při TJ Sokol. Celkem 25 let jsme Klub vedli jako vedoucí, v roce 2003 jsme pak vedení Klubu předali nástupcům, našim žákům. Dělají to dobře! Po roce 2010, bohužel, manžela zradilo koleno a už nemůže tančit. Ale ví, že já bez tance a pohybu nemohu být, tak mne podporuje. Jsem mu moc vděčná.

Musela jste tedy vyměnit tanečního partnera. Kde jste našla nového?
V našem klubu jsem jednou trénovala seniorský pár, který se pořád hádal. Jen jsem došla domů, zvoní mi telefon. Partner z toho páru mne oslovil, jestli nechci tančit s ním, že ta jeho na něj byla zlá, a že vidí, jak bych ráda zase soutěžila. Rozhodla jsem se hned, přestože byl začátečník. Za pouhého půl roku jsme z třídy C udělali M, nejvyšší mezinárodní třídu. Dokonce jsme jako senioři tančili i latinskoamerické tance, své 60. narozeniny jsem oslavila vítězstvím v jive a paso-doble nad páry o 25 let mladšími! Měl pak nějaké rodinné problémy, a já jsem tak přišla o dalšího tanečníka.

Dala jste si tedy inzerát...
Ano, tohoto znění: Je mi 60 let, celý život soutěžně  tančím, hledám partnera pro seniorskou kategorii... Myslela jsem, že mi nikdo neodpoví, a hle - odpovědělo 8 mužů! Protože jsem to dala i na zahraniční taneční web, ozvali se 3 Francouzi, jeden Němec a čtyři Češi. Vybrala jsem toho nejlepšího. Povídám manželovi: "Vypadá to, že budu mít nového tanečního partnera, ale má to háček." On se začal smát: "Aha, on je odněkud z Brna, že?" Já povídám: "Ne, z Lyonu..." S poznámkou, že jsme oba blázni, to schválil. V té době nebylo jiné dopravní spojení mezi Prahou a Lyonem než osmnáct hodin autobusem. Asi by to na tom ztroskotalo. Ale týden poté jsme zrovna cestovali s manželem do Peru a letěli s Air France. V palubním časopise jsem si přečetla novinku - nové aerolinky HOP!, nové spojení Praha - Lyon. Jako kdybychom si to objednali, nebo to bylo řízení osudu. Tak od té doby už pátý rok tančím s Denisem.

Jak to s ním jde, jak trénujete?
S Denisem jsme nyní mistři regionu Auvergne-Rhone-Alpes, finalisté Coupe de France a mistři Čech v naší seniorské kategorii. Denisovi je 71 let. Máme to štěstí, že jeho žena jej také maximálně podporuje. Trénujeme na střídačku v Praze a v Lyonu, takže se dost "nalítáme". Snažíme se trénovat dvoufázově - dvě hodiny ráno, dvě večer. Ročně absolvujeme kolem 15 soutěží po celé Evropě.

Jaký byl vlastně dosud největší taneční úspěch?
S manželem jsme za mlada byli finalisty Česka a semifinalisty Československa, v devadesátých letech 3x vicemistři ve standardních tancích a 23. na Mistrovství světa. Vyhráli jsme mnoho soutěží doma i v zahraničí, ale za největší úspěch osobně považuji krátkou větu v britských tanečních novinách po slavném festivalu Blackpool. Skončili jsme v polovině startovního pole, ale v recenzi, kde psali jen o prvních šesti finalistech, se objevila věta: Dufkovi, podhodnocený pár, potřebuje zlepšit postavení hlavy... Umíte si to vůbec představit? Oni si mezi těmi desítkami světových hvězd všimli neznámého páru z dalekého Československa, který byl v Blackpoolu poprvé, a stálo jim za to, aby o něm napsali ve slavných Dance Times.. Kdo zná, co to je ikonický Blackpool Dance Festival, tak si umí představit co to pro mne znamená. Jinak samozřejmě za největší úspěch považuji to, že stále ještě mohu aktivně tančit.

Který tanec máte nejraději? A sledovala jste StarDance? Co na tento projekt říkáte?
Po šedesátce už tančím jen standardní tance - waltz, tango, valčík, slowfox a quickstep. Nejradši mám slowfox, ráda říkám, že zbraslavský slowfox je nejlepší na světě, protože i naše páry v Klubu obvykle ve slowfoxu vynikají. Mám velkou radost z toho, že Klub prosperuje. Rozšiřujeme členskou základnu, stavíme nový taneční sál, přecházejí k nám páry z pražských klubů, protože máme díky Sokolu vynikající podmínky.
Televizní pořad StarDance určitě popoularitě tance velmi prospívá. Protože hodně jezdím po světě, viděla jsem už mnoho klonů tohoto pořadu, a musím říci, že česká verze je nejlepší - klade důraz na opravdový sportovní soutěžní tanec, není to jen show s populárními osobnostmi. A nejvíc se mi líbí, jak je po pár týdnech na účastnících vidět, jak je tanec chytil. Tanec je velmi nakažlivý a návykový. Je to prostě droga!

Vystudovala jste jadernou fyziku, což je spíše „chlapský“ obor...
Vždycky jsem chtěla dělat přírodní vědy. Na vytouženou botaniku na PřFUK mne nevzali, protože rodiče nebyli v KSČ, na botaniku na Zemědělce mne taky nevzali, protože jsem měla samé jedničky a oni preferovali ty, "kteří jim neutečou do výzkumu, ale zůstanou na poli", jak mi tehdy řekli na studijním, takže pak už bylo volno jen na Matfyz a na Jaderce. Poblíž Zbraslavi byl výzkumný ústav ve Strnadech, kde dělali experimenty s vlivem ionizujícího záření na rostliny. Tak jsem si myslela, že se  tudy vrátím k botanice, ale ouha, než jsem FJFI dostudovala, oni tu ozařovnu zrušili. Nakonec jsem na všechny vyzrála a po odchodu do důchodu si vystudovala Univerzitu třetího věku na ČZU - obor dendrologie!

Jaderná fyzika je velmi zajímavá, jako ostatně celá fyzika. Mezi ženami a muži věnujícími se fyzice, není rozdíl, je to jen dokola opakované klišé, že se fyzika pro holky nehodí. Ale máte pravdu, že je jich v technických oborech málo. Dělala jsem, co jsem mohla - moje starší dcera je také jaderný fyzik, dokonce na rozdíl ode mne, která jsem studovala štěpení, ona studovala jadernou fúzi, čili něco pokročilejšího, co může vyřešit energetiku budoucnosti. Jenže teď kromě občasné brigády u některého z pražských tokamaků (experimentální zařízení, které umí napodobit procesy na Slunci - slučování lehkých atomových jader za vzniku energie), pečuje o děti. Je to dobře, protože děti jsou to nejlepší, co máme, těm se žádná fyzika ani tanec nevyrovná. Mimochodem i dcera závodně tančila, 17 let, a s velkými úspěchy.

Když jsme si domlouvali tento rozhovor, psala jste, že jedete do Lyonu, pak do Indie a zpátky do Lyonu. Předpokládám, že cestování je dalším vaším velkým koníčkem, je to tak?
Máte pravdu, že cestuji velmi ráda. Při své práci pro ČEZ a pro Mezinárodní agenturu pro atomovou energii jsem měla to štěstí, že jsem se hodně dostala na služební cesty do světa, s manželem se snažíme také hodně cestovat, podle hesla - dokud můžeme, jedeme někam daleko, až nebudeme moci, budeme jezdit aspoň blízko... Vedeme k tomu i naše dcery. Pro mladého člověka je velmi důležité vidět a poznat, jak se žije jinde ve světě, že lidé jsou všude stejní se stejnými starostmi, jen mají jiné podmínky k životu, jinou kulturu. Mám radost, že mám přátele a kolegy v dalekých exotických zemích a moc si toho vážím. Z cest si píšeme "palubní deníky", je fajn si je po letech znova přečíst a zážitek si zopakovat. Když někde narazím na technickou zajímavost, vytěžím z toho článek pro svůj časopis (3pol.cz - pozn. redakce), např. o čínském vlaku na magnetickém polštáři Maglevu, nebo o prvním seismografu na světě, či o islandské geotermální elektrárně apod. Do Indie se moc těším, byla jsem tam zatím jen jednou před deseti lety na služební cestě v Mumbaiském jaderném výzkumném centru Bhabha a v Tarapuru v úložišti jaderných odpadů. Teď jedeme s manželem a mladší dcerou za turistikou. Považuji Indii za kontinent budoucnosti. Na rozdíl od totalitní Číny zde cítím jistý "duchovní rozměr".

Díky tanci, ale i své práci, se jistě cítíte stále mladá. Ale přeci jen – bojíte se stárnutí či stáří?
Každý je tak mladý, jak se cítí. Stáří se nebojím, je to normální součást života. Dokud tancuji, žiji. Tanec je báječný sport, můžete ho provozovat v jakémkoliv věku. Cítím na sobě, jak mne pohyb nabíjí vitalitou. Také už se mi stalo, že mne bolelo koleno, sotva jsem dolezla na trenink. A hle - po treninku běžím domů jako čiperka. Důležité je udržovat svaly a klouby pořád v pohybu - krevní oběh se sám postará o léčení. Nejhorší je nehýbat se a "zatuhnout".  

Jaké je vaše životní krédo?
Když jsme slavili 50 let od založení našeho tanečního klubu, nechali jsme vyrobit tiskoviny a placky s nápisem "Tančím, kudy chodím". Jeden čas moje osobní krédo bylo "Nic nestojí za to, abych si kvůli tomu kazila dobrou náladu". A také se mi líbí "Nikdy není pozdě na to mít šťastné dětství". Ale to já jsem naštěstí měla. Tak tohle krédo vzkazuji čtenářům.

 

Marie Magdalena Dufková (1955) vystudovala Fakultu jadernou a fyzikálně inženýrskou na ČVUT v Praze. Pracovala v Ústavu jaderných informací a ve společnosti ČEZ. Nyní je šéfredaktorkou magazínu 3pol.cz. Od mládí tancuje, má za sebou řadu úspěchů v tanečních soutěžích. Čtenáři portálu i60 ji znají i jako modelku projektu Senior Fashion.

rozhovor
Autor: Jan Raška
Hodnocení:
(5.1 b. / 7 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Valerie Polášková
Musím říct, že moc zajímavý rozhovor. Díky mockrát. Abych pravdu řekla, tak mě samotnou to v poslední době také k tanci táhne. Ráda bych zkusila například nějaké moderní tance. Ty mě lákají asi nejvíc. Koukala jsem se už dokonce i po nějakých kurzech tady v okolí a narazila jsem na tento https://www.331.cz/contemporary-adults/ Ten by pro mě byl asi ideální. Dost tedy uvažuji nad tím, že se tam zkusím přihlásit.
Elen Zajíčková
Děkuji, že tato zajímavá dáma byla všem představena. Seznámily jsme se ,už hodně let zpátky, při focení do Blesku. Už tenkrát mě zaujala její "těžká" profese v kombinaci s tancem. Od té doby jsme zůstaly v kontaktu a poznaly se blíže. Musím říct, že je to jedna z nejzajímavějších žen, které jsem v životě potkala. Je tak svěží, milá a velmi vstřícná. Byla jsem moc ráda, když ozdobila naší přehlídku v Pelleho vile a zatančila na Písecké bráně. Vždy září ,a je pozitivně naladěna. Radost je se s ní potkat. Moc jí fandím, a přeji hodně radosti z rodiny, tance i ze soutěžení.
Kateřina Baziková
Alena Várošová Nikoli, je jí 65, chodila jsem s ní na základku.
Eva Mužíková
Moc ráda tančím, ale musím mít tanečníka, který také tanec dobře zvládá. V opačném případě je lepší zůstat sedět. Zajímavý článek.
Svatava Páleníková
Krásný koníček, či u vís spíše kůň. Tancování jsem také měla moc ráda, jen těch tanečníků kolem nikdy moc nebylo. Tak přeji ještě hodně tanečních radostí.
Dana Puchalská
Já tančit neumím. Ale při čtení článku jsem si vzpomněla na jednoho kamaráda, který tančil na Zbraslavi. Možná že to byl právě onen klub KAT.
Libor Farský
Zajímavý osud pod krásnou drogou.
Alena Várošová
Jé tu fotku si pamatuji z roku 2014,když jsem byla krátce na portále.Ráda tancuji,ale ne profesionálně, tak mám na krásné šaty paměť.Naposledy jsem se s ní setkala na přehlídce v r.2017 ve Zlíně . Určitě je jí víc jak pětašedesát,snad už sedmdestát. Ale nic na tom nemění,že tančit umí,šikovná Magdalen,pěkný rozhovor.
Zuzana Pivcová
Na paní Dufkovou si pamatuji z módních přehlídek i60, kde jejich vystoupení obohatilo celkový zážitek.
Marie Doušová
Na tanec mám krásné vzpomínky a nejraději sleduji taneční soutěže . Sama jako velmi mladá jsem soutěžila v tancích a docela úspěšně , ale můj tanečník se oženil a začaly být problémy . Najít dobrého tanečníka bylo dost obtížné a tak jsem nakonec s tancem přestala. Dlouho ještě po soutěžích jsem si shovávala taneční šaty ,ale pak jsem si řekla ,netančím já , ať jdou tančit ještě moje šaty. Předala jsem je jedné úspěšné tanečnici a sledovala , jak vítězí a jak jí to sluší. Stále tanec miluji , ikdyž můj manžel nikdy rád netančil. Moc hezký článek i foto. Dík.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.