Když už to začalo být opravdu neúnosné, rozhodli jsme se, že vyjedeme na kontrolu naší chaty, abychom tam smečku vypustili, nechali proběhnout a vybít jejich energii v přírodě. Plánovali jsme, jak je protáhneme lesem za hraní různých her.
Většinou ovšem žádný plán nevyjde tak, jak jste si vy představovali, aspoň podle mých zkušeností. Nabrala jsem zásoby, aby nebyl hlad, a vyrazili jsme.
Po svačině vestoje na zahradě jsme vyrazili směr les. Ovšem udělali jsme jen pár kroků, když tu koukám – zespoda se uličkou k naší chatě řítí nějaký lovecký pes, uši mu plandají a letí jak šílený směrem k nám. Hledám páníčka, ten ale samozřejmě nikde. Pes buď někomu utekl, nebo se venčí sám. A co je nejhorší – já toho psa neznám, a tím pádem nevím, co od něj můžu očekávat, a pes nemá ani náhubek…
Zahnala jsem děti zpátky za branku. Pes prolítl jako vítr kolem a pádil dál. Opatrně jsme opět vylezli v domnění, že jakékoliv nebezpečí ze strany psa je zažehnáno a my konečně vyrazíme. Ovšem byl to omyl. Sotva jsme dorazili kousek nad chatu, pes se objevil znova dole pod kopcem a pádil zase směrem k naší skupince. A nikde žádný páníček. Pes dělal zřejmě pravidelné okružní oběhy po trase, která vedla kolem nás. Stačila jsem jen zaznamenat, že je lovecký, zrzavý. Nevím, jestli můj strach o děti mu vyčaroval hubu pitbula, takže to byl kříženec, nebo se mi to jen zdálo.
Nebylo kde se schovat, na návrat na zahradu ani pomyšlení, pes se řítil proti nám závratnou rychlostí. Přemýšlela jsem, ke kterému dítěti se dřív vrhnout, ale pět jich teda rozhodně neochráním, i kdybych se psovi nastavila sama. Hlavou mi proběhla vzpomínka na nějakou povídku Jacka Londona, jak se muž zachránil před psem či snad vlkem tím, že se mu jako první zakousl do krku. Tak to teda nezvládnu, i kdybych stokrát chtěla ! A manžel se jako obvykle opozdil a hrabal se s něčím v autě před chatou. Pes mezitím proběhl kolem něj, aniž si ho všiml a ve vteřině byl u našeho hloučku. Myslela jsem, že snad omdlím. Psů se teda nebojím, mám je ráda, ale nejsem sebevrah, mám z nich respekt, pokud jsou cizí, nikdy neriskuju a nevrhám se k nim, abych je hladila, a učím to tak i děti.
Jak jsme tak stáli dokolečka na silnici, psisko se nejdřív vrhlo ohromnou rychlostí k těm čtyřem starším, mírně povyskočilo, aby si k nim čuchlo, děti stály jak sochy, zřejmě zmražené strachy. A pak obrat a velký skok přímo k té nejmenší. Byla to všechno taková rychlost, že nebylo v lidských silách cokoliv udělat ! Tak a teď zakousne tu moji nejmenší holčičku ! Vždyť je to lovecký pes, pokoušel se o mne infarkt. Asi jsem v tu chvíli zařvala, ani nevím, a vrhla se směrem k němu, že ho zřejmě pokud možno uškrtím holýma rukama. Ale psisko se na mne jen otočilo a pokračovalo ve svém běhu pryč od nás!
Měla jsem po náladě jít do lesa, děti se klepaly a brečely. Já měla takový vztek na nepřítomného páníčka, že kdyby se tam teď objevil, asi bych ho sama napadla. Kde byl? Proč psa nehledal, jestliže mu utekl? Spíš to vypadalo, že ho nechal, aby se venčil sám. Hnala jsem vyděšené děti zpět do bezpečí za branku zahrady. A můj předpoklad, že pes tam asi obíhá celé odpoledne, se vyplnil…sotva jsem branku zaklapla, psisko už bylo zas u nás a strčilo čenich mezi drátěnku. A pak zas hurá pryč na další oběh.
Takže aniž jsme zkontrolovali pořádně chatu, stačili jsme jen přijet, sníst svačinu na zahradě a nechat se vyděsit psem. Děti jsme jedno po druhém rychle naložili do auta, zatímco pes proběhl kolem ještě za tu dobu minimálně dvakrát, nastartovali a odjeli zas zpět domů.
Děti měly zážitek, o kterém s očima navrch hlavy ještě dnes vyprávějí, zatímco já bych se teda bez toho zážitku docela ráda obešla… a příště si beru aspoň něco na obranu, minimálně kus pořádného klacku, abych neměla k dispozici jen vlastní zuby.
