Děti se musí hodně chválit, míní rodiče. Podle prarodičů se to s chválou přehání

Chválit ano, ale s mírou. A podporovat v nich realistický i kritický pohled na sebe sama ...

Až na rozdíl v rodině, ve věci vypichování jednoho dítěte na úkor druhého, třetího, čtvrtého dítěte, které se u nás nekonalo, s paní Evou Kopeckou souhlasím. Různé situace popsala výstižně :-)

Ať tak či tak, je lepší přiměřeně chválit, než stále říkat okřídlené, "musíš to někam dotáhnout". https://www.youtube.com/watch?v=wUEIHMRQm-s

Naše generace moc na chválu zvyklá nebyla a nikdo se s námi nemazal. Nebyli jsme centrem rodiny a alfou a omegou domácnosti. Pochvaly od mých rodičů bych mohla asi spočítat na prstech jedné ruky. Dětí bylo v rodině víc a rodič si mohl svého favorita a mazánka vybrat. Já jím nebyla. Přesto jsem byla na život velmi dobře připravená. Co jsem potřebovala, jsem si musela vydobýt sama. Aby se mnou psal někdo úkoly, neexistovalo. Za poznámku bych doma byla jistě potrestaná a doma jsem měla plno povinností. Jsem zvyklá pracovat a dotáhnout to, když něco začnu. Víc mě chválili na mých vedlejších pracovních činnostech a na mých volnočasových aktivitách. Když dneska vidím, jak se lidi chovají už k malým dětem, pochybuju, že z nich vyroste něco pořádného. Bohužel. To přijde maminka a babička do hracího centra, odežene děti, které si tam hrají, posadí svoji snad ani ne roční vnučku na klouzačku, přidržují ji obě, poněvadž by se snad zabila, kdyby jela po zadku tak, jako ostatní děti, myslím tím ty, co si tam normálně jsou schopny vylézt, a když ji dostrkají dolů, obě volají, BRAVO, OLIVIE, BRAVO! Mimino, neb tohle ještě nebylo snad ani batole, se kření, chápe, že je chváleno, ale samozřejmě ani neví, za co. Ono taky ani není za co. No jak bude tahle holčička pro život připravená, jestli ty dvě nedostanou rozum, to jeden neodhadne. Rodiče lítá s každou hloupostí se stížnostmi do školky, do školy, na učňák, protože jen on, rodič, přece nejlépe ví, jaký má doma zázrak. A že to dělají ti ostatní. Protože učitel a ostatní děti vědí, že ten jejich zázrak je mnohdy prostě obyčejný nevycválaný spratek, terorizující děti i učitelku, málokdy se rodič a učitel domluví. Protože mám děti a mám známé, co děti mají, baví mě sledovat, kam ten různý přístup k dětem vede. Tak třeba děvče, kvůli kterému matka lítala snad každý týden na střední, a které jen tak tak odmaturovalo, bylo zase chytré v jiných věcech a dobře se vdalo. Nakonec bylo ochotné porodit, ovšem dítě cpe každou chvíli babičkám, ona ta domácnost dá práce, že. Zejména, když se nechodí do práce. Co za sebou tahle paní nechá, když to nikam nedotáhne ani ve škole, ani v práci, ani ve výchově? A úplně úchvatná jsou už jenom ta jména. Kdyby dítě mělo příjmení Vocásek, bude to Oliver nebo René. Kdyby se holčička příjmením jmenovala Jeřábková, musí to být alespoň Viktorie nebo Sofie. Jiní zase dítě přihlásí na úplně všechny kroužky, co jich ve škole je. Bez ohledu na to, zda to dítě baví nebo ne. Aby jako nemělo čas na jiné lumpárny a oni s ním nikam nemuseli a měli pokoj. Že se dítě úderem plnoletosti trhne a začne si najust dělat, co chce, vidím sice ne jako vhodné, ale celkem očekávatelné. A maturitu nedodělá najust. Kvůli rodičům. Dospělému dítěti nedojde, že škodí jen samo sobě. Jak taky, když si s ním rodič nikdy neměl čas popovídat o běžných věcech....Nic se prostě nemá přehánět. Ani chvála, ani nezájem.

Zase se "pro život hledá jízdní řád"?

Jsem pro pochvalu, když je na místě a nešetřit s ní. Zvyšuje to sebevědomí. U nás doma se nechválilo, nesla a nesu si následky celý život.

Všeho s mírou. Dítě je tu, dejme mu to nejlepší , co můžeme, lásku, zázemí a hlavně dobrý příklad. Pochvalu děti potřebují, nikoli však opičí lásku, důsledkem jsou často děti namyšlené a nesnesitelné pro kolektiv.

Všeho moc škodí. Když dítě pokaždé slyší jen kritiku, nese si celý život cejch nedostatečnosti. Především musí cítit, že je milováno za všech okolností, nejen tehdy, když splňuje očekávání jiných.

Včera jsem si koupila MFD s přílohou. A tam je opravdu zajímavý rozhovor s p. Lasicou. A v mnohém s ním souhlasím. A mezi námi, chválit ano ale neudělat z děcka poloboha a nebo nedej bože dítě, které bude tzv staré - mladé. Nebo naopak "malý profesor" a ten pak poleze na nervy i sebevětšímu klid'asovi.

Naše maminka nás vůbec nechválila, brala to jako samozřejmost, jako to tady píše Ema přede mnou. Spolužačky klidně přede mnou pochválila. Zato drobné prohřešky brala velmi vážně a trestem nám bylo, že s námi nemluvila. Myslím, že dělat z dnešních dětí hvězdy, nebo jak někdo řekl, rodinného bůžka, také není dobré. Sebevědomí by mělo být tak akorát, a hlavně oprávněného. Mě, podobně jako Jitku, spíš motivoval nějaký neúspěch, že jsem si řekla, že přece se nenechám zahanbit. Příišnou chválu nemám ráda celý život, ani dnes. No, naštěstí jí ubývá. :-D