Babi, nastěhuj se k nám. Za touto nabídkou se skrývá řada nebezpečí
Ilustrační foto: ingimage.com

Babi, nastěhuj se k nám. Za touto nabídkou se skrývá řada nebezpečí

21. 2. 2020

Když se osamělý senior nastěhuje k synovi nebo dceři a jejich rodině, jeví se to jako správné rozhodnutí. Velmi často se však ukáže opak. Lidé se v novém prostředí necítí dobře, nepřipadají si tam doma. Vina nemusí být na žádné straně, jde jen o výraznou změnu v životě.

„Babi, nemůžeš už být dál sama v tomto bytě,“ prohlásila vnučka šestasedmdesátileté Kateřiny, která před rokem vážně onemocněla. Je vdova a rok se snažila svou malou domácnost zvládat, přestože špatně vidí a obtížně chodí. Několikrát upadla, naposledy tak, že skončila v nemocnici s otřesem mozku. Lékaři jí jasně řekli, že sama v domácnosti žít nemůže, jinak u nich skončí brzy znovu.

„Zasedla rodinná rada a bylo rozhodnuto. Do mého bytu se nastěhovala vnučka, která je samozřejmě šťastná, že má v pětadvaceti byt. Já jsem se přestěhovala do rodinného domku mé dcery, který obývá s manželem a synem. Vypadalo to jako ideální krok na mezičas, než se uvolní nějaké místo v nedalekém domově pro seniory, do kterého bych vlastně šla raději. Jsem zvyklá mít klid, soukromí, takže jednolůžkový pokojík bych tam brala,“ vypráví Kateřina.

Teď žije u dcery a je nešťastná. Byl jí přidělen pokoj v přízemí, který má okna do dvorku. Všichni jsou celý den v práci a zamykají vchod nad schody, kterými se dá dostat do zahrady. Dělají to v dobrém úmyslu, aby se na ně Kateřina nevydala a neupadla. „Takže já vlastně celé dny sedím a koukám do dvorku, na zahrádku se dostanu jen, když jsou ostatní doma a pomohou mi. Když je hezky, tak mě to štve, chtěla bych ven. Dcera tvrdí, že by to pro mě bylo nebezpečné, kdybych se sama pohybovala po baráku a po zahradě,“ říká.

Večery tráví sama. Dcera je unavená z práce a kouká na televizi. Zeť po večerech pracuje na počítači, vnuk se učí. Každý je zalezlý ve svém pokoji. „Nechci je obtěžovat, ale někdy bych si třeba večer popovídala,“ podotýká Kateřina. Její pokoj je malý, takže se jí do něj spousta věcí nevešla. Necítí s v něm doma. „Dali mi tam křeslo, ve kterém se mi špatně sedí. Ale mlčím, nemůžu nic říkat, protože je od dcery pěkné, že si mě vzala k sobě,“ říká.

Podobnou zkušenost má sedmdesátiletý Josef. „Dcera mě přemluvila, ať se nastěhuju k ní, že se o mě postará, když žena zemřela a já byl po infarktu. Myslela to dobře, ale chovala se, jako bych byl malé dítě. Vaří jídla, která mi nechutnají. Fakt v sedmdesáti nemíním být vegetarián a chroustat zrní. Sedačku má tak nízkou, že se z ní nezvednu. Pořád mi tlumila televizi, že je to ruší ve vedlejším pokoji. Prostě to neklapalo. Štěstí, že jsem svůj byt jen pronajal, protože jsem se do něj nakonec vrátil a teď si sháním do budoucna nějaké bydlení v domově pro seniory,“ vypráví.

Je to možná zvláštní zpráva, ale někteří lidé považují bydlení v domově seniorů, kde mají zajištěnou péči a služby, za lepší variantu, než bydlení s dcerou, synem, snachou, zetěm, vnoučaty.

Každá změna prostředí ve vyšším věku je značně stresující událost a pokud se časem ukáže, že nevedla ke spokojenosti, jde o stres obrovský. Mnohdy se navíc do vztahů promítají citové problémy: Mladí jsou hodní, že si mě k sobě vzali, tak si nemůžu stěžovat.

Tématu soužití generací, přesněji přistěhování se starších členů rodiny k mladším, se často věnuje architekt Jan Rampich. Ten říká: „Ptejme se našich seniorů, jak si představují soužití s námi. Letitější člověk mívá všelijaké podivnůstky a nepodlehněme představě, že je kvůli nám bude trvale a radostně tlumit.“

Na rozdíl od lidí, kteří přistěhování staršího člena rodiny řeší, architekti na tento jev pohlížejí z ryze praktické stránky. Nastěhovat si do bytu či domku starého nemocného člověka je něco jiného, než když se tam nastěhuje někdo mladý, schopný, zdravý. Seniorovi mnohdy komplikují život takové zdánlivé maličkosti jako je příliš nízká sedačka, nemožnost se opřít při vstávání, koupelna, na kterou není zvyklý.

Architekt Jan Rampich má tyto poznatky: „Za vstupními dveřmi by mělo být dost místa na stoličku. Babička si neobuje kozačky stojíc v povážlivém předklonu, bez pocitů potápěče, kterému právě lítý žralok překousl přívodní kyslíkovou hadici. Nebojme se tam umístit i starý dobrý zouvák a co nejdelší lžíci na obouvání. Je jasné, že pokoj seniora patří do přízemí. Schody pro něj představují kromě nepříjemné překážky i možnost zranění. Smiřme se i s tím, že babička bude potřebovat své objemné televizní křeslo a pohrdne vaši designovou sedací soupravou. Uvažme, o kolik jistot senior přistěhováním k nám přišel, tak se jich alespoň pár snažme zachovat a akceptujme, že si s sebou přivezl svůj nábytek.“

Což však není běžný přístup. Mnoho lidí má jinou zkušenost. „Syn mi dal jasně najevo, že moje staré věci ve svém domě nechce. Říkal, že mají vše pěkně zařízené, že dostanu pokojík vnuka, který studuje v zahraničí. Takže já jsem se na stará kolena vlastně ocitl ve studentském pokoji a syn se tvářil divně, že jsem nejásal. Dokonce můj nábytek z mého bytu chtěli vyhodit do sběrného dvora. Nakonec si ho vzal soused a dodnes mi za to posílá jeho žena štrůdly a jiné dobroty,“ vypráví jednaosmdesátiletý Jindřich, který žije ve vile svého syna. Říká, že je to pro dobré i špatné řešení. Je mladým vděčný, že mu to umožnili, zároveň se tam však necítí být doma.

Přistěhování si seniora do bytu či domu je sice obdivuhodné rozhodnutí svědčící o vysokých morálních kvalitách rodiny, zároveň však o něm senioři často říkají: Byl to omyl. Ale neříkají to nahlas. Vědí, že by tím příbuzné naštvali, zarmoutili. Že by je mnozí označili za nevděčníky.

rodina
Hodnocení:
(5 b. / 21 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Lenka Kočandrlová
Nechtěla bych se nastěhovat k dětem. Dodržovat jejich pravidla by se mi nechtělo,nepřipadala bych si u nich "doma".Hlavně by mi vadilo se podřizovat,jsme zvyklá si dělat svoje a po svém. Mladí mají svoje,já taky,naše kružnice se občas protnou,ale každý den by mne nebavilo dělat něco ,co vlastně nechci,ale někdo mě tam strká,ač údajně pro mé dobro.
Eva Kopecká
Ideálním řešením je mít svoje a bydlet hodně blízko sebe. Aniž bychom to s mými potomky plánovali, stalo se. Dneska před důchodem jsem za to ráda. Já pomohla jim, a doufám jednou....
ivana kosťunová
Ještě mě napadlo- výměnek byl vlastně ideální řešení.
ivana kosťunová
Je to jenom o tom, jak se dokáží lidé domluvit. Za ideální soužití bych považovala byt 1+1 pro babičku, a velký byt v domě pro rodinu. Zamykat doma bych se ale nenechala. (( :
Věra Halátová
Ty případy, o kterých píšete, to nejsou nijak zvlášť staří lidé. Třeba jsou to ty případy věčných stěžovatelů. Přece, když chci s někým bydlet a přijmu jeho nabídku, tak nejsem němá a hluchá a řeknu, co já potřebuji. Není snad problém se v rodině domluvit na něčem tak banálním, jako je křeslo k televizi nebo stolička k obouvání botů. Znám spoustu soběstačných lidí, kterým je téměř devadesát a znám také ženu, které bylo sedmdesát a plačtivým hlasem říká, že: Mně musíte brát jako starého člověka, já potřebuji ohled. Už tím musí jít svým příbuzným na nervy.
Jarmila Komberec Jakubcová
RE omluva za vynechaná písmenka "bydlí syn ..."
Jarmila Komberec Jakubcová
Bydlím v domě kde nahoře bydlí n s rodinou a já v přízemí, které je dokonce bezbariérové. Můj zesnulý manžel při stavbě domu myslel na vše.Velmi dobře vcházím se svou rodinou, navzájem i pomáháme a tak vím, že nezůstanu sama. Když se měl dům stavě chtěla jsem spíše aby jsme bydleli s manželem sami a syn bydlel v naší blízkosti v druhém domě. Dneska vidím, jak to bylo moudré rozhodnutí mého manžela. On bohužel v domě žil jen jeden měsíc.
Soňa Prachfeldová
Starý člověk je fixován na své prostředí, kde žil převážně celý život. Chápu, že někdy to už nejde dál a hledá se jiné řešení. Dobré je najít malý byt, mít pečovatelskou službu, na kterou i dostane příplatek od sociálky a cítí se určitě lépe, než v domě dětí, , které to myslí dobře,kterým ale v dnešní přezaměstnané době nechce být na obtíž. Je to složité pro obě strany, důležité je rozumně si o těchto věcech popovídat a hledat citlivé oboustranné řešení.
Eliška Houšková
Už pět měsíců žiji u své dcery, která mi se svým přítelem přenechala pěkný byt ve svém domku a sami si opravují druhý byt, ve stejném domku,kde zatím bydlí, naštěstí je to rekonstruovaná chalupa s více pokoji. Už jsem nezvládala starost o můj domek se zahradou a auto, je to opravdu velká změna v mém životě, doufám, že už poslední. Nejdůležitější je pro mne, že už nejsem sama, jak tomu bylo dříve a i když se najdou třecí plochy, je důležité na tom pracovat a snažit se se vším vyrovnat. Nechtěla bych skončit v domově důchodců, to opravdu ne.
Hana Rarasch
Článek otevřel jeden z nejpalčivějších problémů seniorů a jejich rodin Zůstaneš sám (-a) , riskuješ! Půjdeš k nám (jsme slušná rodina!), chtě nechtě , naboříš náš život. Jistě, pojednání o toleranci by bylo dlouhé, ale model běžné rodiny, kdy jsou všichni zaměstnaní od rána do večera, pak následuje domácnost, chata- chalupa, často společenské povinnosti, pomoc seniorovi, často mladé rodině s vnuky, to prostě není k zvládnutí. PROČ není dokonalejší denní pečovatelská služba a noční "hlídání" prostřednictvím IT techniky? Tak by senior mohl zůstat ve vlastním prostředí a pomoc rodiny by se mohla omezit na návštěvy a třeba týdenní úklid.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?