Obecně mají lidé tendenci upadnout do stereotypů a provádět opakovaně tytéž věci. Můžeme dokonce říct, že mnozí z nás jsou přímo disponováni k tomu být nudní, tedy pro druhé nezajímaví. Odborník by nám to nejspíš vysvětlil tak, že je naším přirozeným instinktem nevydávat zbytečně energii na vědomé aktivity a rozhodnutí během celého dne. Údajně prý děláme instinktivně kolem 35 tisíc rozhodnutí za den, a to zcela automaticky. Kůru mozkovou při tom šetříme. Důvod je, že jsme byli vytvořeni tak, abychom si rezervovali energii pro bojový či únikový režim (viz pravěký člověk), abychom přežili v divočině. Ba, co víc, jsme naprogramováni tak, abychom se vyhýbali různým stresovým faktorům.
Nyní však nežijeme v divočině. Takže pokud je náš lidský druh nastaven tak, aby si rezervoval energii a odkládal různé dobrodružné plány, v našem případě to tak můžeme klidně dělat po desetiletí. Jinak řečeno, čím déle si opakujeme své nudné návyky, tím více se v nich zahnízďujeme a tento způsob jednání pak postupně přenášíme i do ostatních oblastí našeho chování. Tím se stáváme čím dál nudnějšími a ostatní nabudou při styku s námi dojmu, že od nás nemohou očekávat nic nového a zajímavého. Zůstaneme-li uvězněni ve své tzv. komfortní zóně, nemáme už dál o čem mluvit. Stále stejné zkušenosti a zážitky nikoho nezaujmou a my už ke konverzaci nic dalšího přidat neumíme. Což vede k tomu klasickému stereotypu, že se staří lidé často opakují. Není to jen otázka paměti.
Náš mozek ve svém předurčení touží po nových signálech, které by mohl přijmout a zpracovat. Bez nich leniví a postupně ochabuje stejně jako svaly, netvoří se nová nervová spojení. Dalším vedlejším efektem ustrnutí v rutině je to, že naším společníkem zůstávají pouze naše názory bez možnosti konfrontace. Toužíme i my sami je neustále (vnitřně) slyšet?
Být nudný se samozřejmě netýká jen starších lidí, to jsou mylné představy šířené kulturou. Ve skutečnosti lze být nudný a sám se nudit v každém věku. Podle některých výzkumů už v 35 letech dochází hlavně u žen k "nudě", ztrácejí zájem o společenský život, koníčky, seznamování s novými lidmi, cestování. Rozvinul se u nich stereotyp.
Je-li nám 60 a více a chceme si tohoto věku náležitě užít, tak právě ty uvedené aktivity jsou příkladem toho, co bychom mohli či měli dělat, abychom i v důchodu žili vzrušující a zajímavý život. Jednoduše vypadnout ze zaběhnutého způsobu života, pokud nám nevyhovuje. Hledat nové podněty, nové aktivity, nové lidi, být vstřícní. Opustit svou komfortní zónu, v níž jsme zvyklí a cítíme se bezpečně, ale v níž se už nic nového neděje. Dostat se z rutiny znamená udržet si dobré mentální a emoční zdraví, nalézt další možná nečekané naplnění svého života, poznat nové lidi a přestat se točit v začarovaném kruhu. Zkrátka si především sobě dokázat, že ještě na mnohé mám.
Jedno německé přísloví praví: Wer rastet, rostet. Tedy: Kdo odpočívá, reziví. A to si určitě nikdo z nás nepřeje.