Život, jak má být a ne jinak

Pane Charváte, píšete: "otec byl ve fabrice jako technik, pak postoupil nahoru". Můj otec byl nepřetržitě, od roku 1945 do své smrti, soukromě hospodařící rolník a s maminkou pracovali "od nevidim do nevidim", sedm dnů v týdnu. Byla to naše jediná obživa. Když v zimě nebyla práce na poli a tatínek potřeboval přivydělat nějakou korunu, aby nám na Vánoce rodiče mohli trochu přilepšit, tak musel písemně žádat radu MNV o povolení, že může pracovat na řepné kampani v cukrovaru. Nelze srovnávat nesrovnatelné, obzvláště v době, ve které se toto dělo. Co se týká L/N, také jsem byla hodná, pracovitá, šikovná, poctivá, pravdomluvná, vynikající kuchařka, pekařka, cukrářka, zahradnice, pradlena, tapetářka pokojů, uklízečka, řidička a nevím co ještě. Ale vše má své meze. Když "pohár přetekl" a zrovna jsem šla na jednu z mnoha operací, přála jsem si, abych se už z narkózy neprobudila, protože to, co jsem žila, nebyl život. Kdybych tehdy měla rozum co mám dnes, vyměnila bych manžela po návratu z nemocnice "na tři doby", ale vydržela jsem ještě 10 let. Proto jsem do L/N napsala, to co jsem napsala. Když dva říkají totéž, není to nikdy totéž.

Ano Aleno, dávám Ti za pravdu a bez "ale" říkám/píši, je to skutečně každého věc, jak se svým životem naložil, naloží a co o sobě napíše, nebo nenapíše. Já jsem také nějaký život žila, nestydím se za něj, ani za to, co jsem o sobě napsala. Opravdu nikomu nemám za zlé, že si mě podle svých životních zkušeností zařadil do určité škatulky i to je každého věc a nevadí mi do které. Moc dobře si totiž pamatuji, jaké to bylo, když jsem ztratila rozum a místo rozumu nastoupilo vzbouřené ego, hlavně zde na íčku :-). Proto nic, co jsem napsala v článku, v básni a níže, bych nyní nenapsala jinak.

Jitko,díky za tvůj článkek,ale je i mnoho lidí co si prošli těžkým životem,zrovna tak jako ty a možná to o nich nikdo ani neví.Každý jedinec si žijeme ten svůj život buď na vavřínech,nebo taky s kterým nemusíme být spokojeni a který třeba ani nechceme měnit.

Nedá mi to, abych po krásné noci, plné krásných snů, odpočatá bez návykových látek, nenapsala expresivně ještě dodatek: DĚTEM a nejen těm, kterým jsem v dětství záviděla, kterým rodiče všechno strkaly až pod nos, jen aby si "nezkřivily vlásek na hlavě zametali cestičku", pak se díky okolnostem, které tady panovaly, měli jak "prasata v žitě" a dnes si sami se sebou, natož s mými názory, neví rady, svádí vše na všechno kolem, možné i nemožné a vlastně neví, mnohdy ani netuší, že by si měli nejprve "zamést před vlastním prahem", TAK TĚM, navzdory tomu všemu, přeji krásný život a spokojené stáří ♥ https://www.youtube.com/watch?v=ZJNkGiRvQhk

Na konec tohoto příspěvku, na místo ? patří velký☺:-)

„Už je to dávno, co slzy stékaly mi po tvářích, nyní při čtení stékají mi znovu, jsou to však slzy štěstí, nejsou to slzy bolu.“ Vím, že mě stále řada lidí má zapsanou ve svém povědomí, jako tu ubrečenou, ukřivděnou a stále se litující ubohou holku, kterou stále dohání minulost. Ale už hodně málo lidí si umí dát do kontrastu jeden z mnoha příběhů z mého dětství (článek), s optimistickou básní z mého současného života. S některými příspěvky souzním, jiné beru jen jako pohled do života jejich autorů, kteří nepochopili, že všechno může být jinak. Nic méně za všechny příspěvky děkuji. A co se týká mé básně? Není to vyrovnání-se, ani smíření, je to pouhopouhé odstranění „nálepek“, které mi za mého života, ať ze zloby či nenávisti, možná jen nevědomky, mnozí lidé dali. Každý začátek musí mít pevné základy a báseň je návrat k tomu, s čím jsem se do tohoto světa narodila a říká se tomu láska ♥ Vím o čem píši. Ono totiž, být a zůstat sama sebou v nehostinných podmínkách bez pálení mostů a stále se tomu učit, je opravdu umění, to mi můžete věřit. Někdy k tomu opravdu stačí, neplésti si prizma s klyzma ?

Jitko, při čtení tvých vzpomínek jsem se vrátila na statek prarodičů, kde jsme trávila prázdniny. Děkuji.

Jitko, moc prima počteníčko ve vzpomínce na tvé dětství a mládí!

Pěkná vzpomínka.

Moc hezké.