Zdá se, že počasí nám chce vynahradit těch pár mizerných, až mrazivých dnů počátkem října. Slunce svítí jako o závod a příjemné klima svádí k malé procházce městem.
Mám moc rád příjemné prostředí Klášterní zahrady. Přejmenování tohoto krásného místa na park Václava Havla mně sice neušlo, ale nijak zvlášť mne nezaujalo. Pro mne to bude vždycky Klášterní zahrada. Anebo zahrada U hvězdárny, jak se jí dříve říkalo. Jsem člověk konzervativní a tyhle časté změny názvů mně velmi vadí. A proto, když se ženou opět letíme někam do světa, letíme z ruzyňského letiště, a nikoli z letiště Václava Havla. Ať si ti ostatní létají, odkud chtějí. Ta neustálá změna místních názvů podle toho, kdo je momentálně u vesla, a kdo je v obecné oblibě, je zřejmě český fenomén.
V chorvatské Pule, ale i v jiných chorvatských městech, jsou pořád ulice maršála Tita, Marxe, Engelse, dokonce i Lenina i Stalina. I když i tam jsou tyto bývalé veličiny dávno na indexu. Pošťáci tam proto nemají žádný problém.
Vrcholem tradice jsou ovšem dvě ulice v istrijské Poreči. Ta jedna, táhnoucí se celým starým městem, se jmenuje Dekumans a tam, kde stojí krásný palác v benátské gotice a naproti němu skvělá turecká pizzerie, ji pravoúhle kříží ulice Cardo. Tomu se říká tradice! Tyhle dvě ulice se tak jmenují už více než dva tisíce let, od doby, kdy tady Římané postavili velké castro, tedy svůj vojenský tábor.
Přejmenovávání ulic a nejrůznějších institucí je zkrátka fenoménem naší doby. Kdo ze současných politiků má asi šanci dostat se po své smrti na onen pomyslný piedestal slávy? O výrazné osobnosti je dnes zkrátka nouze. Ty bývají, a nejen tedy dnes, většinou zalezlé v hospodách čtvrté kategorie, kde se řeší a vyřeší mnohé. Těm se ale busty obvykle nestaví.
Když se přece jen někdo takový významný najde, nějaká taková ikona prchavé éry, stará busta skončí někde v lapidáriu a na jejím místě se objeví busta nová, neokoukaná. A ejhle, nové poutní místo je najednou na světě. Ani podstavec se měnit nemusí. Prezentovat národu osobnosti, které vystupují z řady průměrnosti a jsou nositeli určité a v té době žádoucí ideologie, je ovšem docela módní a potřebné pro posílení uvědomění národa. Já ale nechci být otrokem jakékoli ideologie. Ta značkuje lidi kolem sebe a vyžaduje, aby vzali její úzké a tendenční vnímání světa za své. Za jakýmkoli přehnaně uplatňovaným "ismem" se totiž ztrácí člověk. A proto nemám rád politické ikony, které po smrti končí na žulových podstavcích. K oné osobnosti začnou chodit procesí, jak na olomoucký Svatý kopeček, bude se tam řečnit a chválit, div, že se kolem jejich bust nebudou tančit pohanské tance. A tomu dotyčnému, který tam bude hrdě a nezúčastněně sedět na žulovém soklu, to bude už stejně úplně fuk. Na žulových soklech totiž končí všechna sláva světa.
