Studenti z různých východočeských měst brali svůj tehdy několik dnů dlouhý pochod po cestách i jako protest proti tomu, že se v jejich městě po srpnu 1968 usídlila na dlouhou dobu početná posádka sovětských okupačních vojsk.
Pohřeb Jana Palacha byl naplánován na sobotu 25. ledna. Budoucí maturanti ze 4. A proto před jednapadesáti lety ani s učením nezačali. „Po dvou hodinách diskusí ve škole jsme měli jasno. Jel jsem domů do Chocně, popadl první a vlastně jediné zimní boty. Byly to obyčejné kožené lyžáky, které se upínaly vázáním Kandahar,“ vzpomíná na výpravu Pavel Bradávka, který dnes žije v Brně.
Někteří studenti ale zůstali doma, rodiče jim pochod zakázali. „V Mýtě už se usídlili Rusáci a někteří rodiče se už tehdy začali bát,“ vzpomíná například účastník pochodu Josef Dastych.
Výprava šla po etapách. Ta první v úterý končila v Dašicích, kde studenti přespali v místní základní škole na zemi na karimatkách, pak si to namířili přes Pardubice a Přelouč až do Kolína. Ušli jsme ten den asi pětapadesát kilometrů,“ říká Pavel Bradávka. A vzpomíná na děvčata z Kolína. „Byla krásná a úžasně se o nás postarala. Donesla matrace, spacáky, doslova nás i nakrmila. Ale my jsme fakt neměli síly na to, abychom se s nimi nějak dlouho bavili.“ vzpomíná na večer v jedné z kolínských středních škol.
Josef Dastych zase popisuje atmosféru pochodu. „Kdekoliv jsme kohokoliv potkali, vyjadřoval nám podporu. Čím blíže Praze, tím více. Když jsme se třeba dostali do Kolína, byli jsme strašně vyhládlí. Zastavili jsme se u jedné nóbl restaurace, tak jsem tam nakoukl, jestli by nám nedali třeba nějak jídlo ven. Byli jsme dost zablácení, ale když personál slyšel, kam jdeme, vzali nás dovnitř, posadili k velkým stolům a dali nám pořádně najíst. A nevzali si ani korunu, vrchní nám řekl, ať za ně dáme Palachovi na hrob kytičku,“ vzpomíná muž, který po vysoké škole už zůstal v Praze.
Na pochodující a stále více unavenější studenty šoféři byli ohleduplní, mávali na ně a zablikali světlomety. Pavel Bradávka vzpomíná, že poslední páteční část pochodu už absolvoval ve vypůjčených botách spolužáka, který se musel jako jediný poutník z pochodu vrátit kvůli silné chřipce zpět domů. „Na Palachův pohřeb tak došly alespoň jeho boty,“ vzpomíná muž.
Poslední etapa unavených studentů z Českého Brodu do Prahy, z nichž mnozí nebyli na takové trasy zvyklí, byla asi nejnáročnější. „Těšil jsem se, že nás na kraji Prahy naloží nějaký autobus. Jenže nás čekaly další kilometry až na Žižkov na Koněvovu ulici, kde byla konečná tramvají. Ještě ten den jsme se ale přes obrovskou frontu šli poklonit památce Jana Palacha k jeho rakvi v pražském Karolinu. Každý jsme na ni dali jeden karafiát,“ vzpomíná na sobotu, kdy poutníci z Vysokého Mýta šli v dlouhém špalíru tisíců lidí za rakví s tělem Jana Palacha. Josef Dastych zase vzpomíná, že uchozené studenty pustil zástup lidí v Karolinu dopředu. „My už jsme ani nebyli schopni v té frontě stát,“ usmívá se účastník pochodu.
Právě nohy a boty studentů dostaly na pochodu nejvíce zabrat a pro řadu studentů byl především závěr pochodu doslova krvavý. „Naše boty vypadaly dost podivně, někteří je měli plné krve a byli jsme včetně mě v šoku, jak těžce tu lednovou pouť snášíme. Mně se na pochodu zhroutily klenby chodidel, měl jsem na nich podlitiny. Vůbec jsem na takovou dálku nebyl cvičený. Byla to pro nás trošku taková Golgota. Ale na druhé straně to bylo moc hezké a strašně rád na pochod vzpomínám,“ říká Josef Dastych.
Petr Fojtíšek poznamenává, že dívky pochod snášely lépe. „ Šly opravdu srdnatě. Ženy asi od přírody takové dálky lépe snášejí,“ říká. Tomu se jedna ze tří účastnic pochodu Jana Kopecká, v době pochodu ještě Bílková, usmívá. „Ano, ano. Chlapi jsou více choulostiví. Puchýřky byly, dva ze spolužáků měli pěkně poničené nožky,“ říká Jana Kopecká a vzpomíná na to, jak se k partě studentů pěkně chovali cizí lidé. „Vítali nás všude, dávali nám jídlo, v hospodách ani nechtěli za oběd platit, paní šatnářka nám dala čokoládu na cestu. Zkrátka lidé tenkrát drželi nějak více při sobě, což dnes už moc není vidět.“
Zpět do Vysokého Mýta se studenti už vrátili vlakem. Ale v příštích týdnech zaznamenávali, že atmosféra ve společnosti houstne a obávali se o učitele ve škole, kteří jim zařizovali noclehy po cestě. „My jsme se nebáli, byli jsme mladí. Ale rozhodovali jsme se, že pokud u našich učitelů, kteří nás podporovali, dojde k nějaké velké čistce nebo budou potrestáni, tak že odmítneme jít k maturitám. Pamatuji si, jak k nám ale pan třídní Muzikant rázně promluvil, ať nás to ani nenapadne. Abychom si nekazili život.“
Spolužáci z „béčka“ obsadili školu, tu hlídaly sovětské transportéry
Zatímco studenti maturitní třídy vysokomýtské průmyslovky putovali pěšky do Prahy, jejich spolužáci z vedlejší maturitní třídy 4. B se rozhodli ve Vysokém Mýtě, kde už v té době trvale sídlilo několik tisíc vojáků sovětské okupační armády, podpořit své kamarády tím, že zahájili čtyři dny trvající hladovku. A obsadili školu. Rebelující studenti z „béčka“ však měli každý večer nepříjemné hlídače – na jejich školu mířilo hlavněmi několik sovětských vojenských transportérů.
Vypráví o tom František Postupa z Chrudimi, který se později stal signatářem Charty 77, a který si tehdy přinesl do třídy z internátu deku a polštář. „Ti, kteří byli z Mýta, měli spacáky. V řadě předmětů jsme se neučili, ale diskutovali o situaci s pedagogy. Náš třídní Josef Mazuch s námi mluvil o Masarykovi a historii první republiky. Jen paní ruštinářka nás dál zkoušela. Ale byla to skvělá žena, tak jsme to brali,“ říká František Postupa a popisuje, že účastníci hladovky pili jen vodu, případně čaj nebo kafe.
Studenti si chodili přes den do bufetu naproti škole pro nápoje a myli se na školních záchodech. „Dokonce nám povolili v jedné místnosti kuřárnu, takže jsme mohli ve škole kouřit, abychom nazamořili záchody,“ vzpomíná účastník.
Když se však setmělo, měli rebelové každý večer nepříjemné „strážce“. „Před školu vždy přijely ruské transportéry a namířili kanony na školu. První noc přijel jeden, pak v dalších dnech dva a poslední noc už tam byli tři. Jeden mířil na vchod školy, další stály po bocích budovy. Ale vždy před rozedněním kolem páté hodiny odjeli, než přijely na blízké autobusové nádraží první ranní autobusy s lidmi do zaměstnání,“ vzpomíná František Postupa a dodává, že studenti z „béčka“ se od svých kolegů a profesorů v těch dnech dozvídali, že ve vysílání prookupační stanice Vltava, která vysílala z Drážďan NDR, označili Vysoké Mýto za „hnízdo kontrarevoluce“.
