Na úvod musím říct, že to byl výlet, o kterém by většina z vás, a my taky, řekla, že byl dokonale nepřipravený. Měli jsme jen letenky a zamluvené auto v jordánské Akabě. Cestovali jsme Jordánskem celý týden, každý den jsme spali jinde a každý den nejpozději odpoledne se mě a mé manželky zmocňovala nervozita, jak to je u starších lidí běžné: Vždyť zas přijde noc a kde budeme spát? Vesničky, městečka, Arabové, kolem nás často děsná bída. Co s námi bude? Nocleh nezajištěný, venku většinou zima a vítr (pohybovali jsme se ve výšce Ještědu – 1000 metrů nad mořem). Nemusím jezdit na dovolenou s cestovkou, ale takhle nepřipravený bych nikdy nevycestoval. Jenže naši mladí vytáhli při večeři mobily, chvíli ťukali a pak vyjednali krásné ubytování někde 20 nebo 50 km daleko, což pro auto nebyl problém. Jen jednou jsme se s ubytováním spletli (moc tam foukalo a netekla teplá voda) a jednou, u Mrtvého moře, jsme museli zakoupit luxusní hotel, protože jiné tam nejsou.
Pěšky jsme přešli izraelsko-jordánskou hranici. Tam a odtud se může jen taxíkem a místní to mají dobře ošéfované. Samotná hranice je něco jako byla naše Železná opona – jen protitankových ježků bylo míň a loučila se s námi izraelská samopalnice, nikoliv statný voják. Jako zajímavůstku přidávám dvě fotografie z jordánského příhraničního města Akaby. Aby turisti dobře pochopili, co se po nich chce, jsou tam dvojjazyčné nápisy (to jsme s naší latinkou opravdu ocenili!). Zde jsem také viděl sochu arabského Žižky, aspoň mi tak připadl.
Nebudu obtěžovat líčením příhod a krajin u Rudého a Mrtvého moře, v impozantním světoznámém skalním areálu Petra, na křižáckém hradu v Keraku nebo život ve větším městě. Vezmu jediný den, sváteční 26. prosinec, který jsme prožili v poušti - ve Wádí Ramm. Na satelitním snímku z mapy.cz vidíte krajinu, v níž jsme – kdesi – přespali a cestovali.
Wádí znamená česky údolí nebo vyschlé řečiště, ale zde to jako údolí ani řečiště moc nevypadalo. Je to obrovská, mírně zvlněná plošina ve výši asi 1000 metrů nad mořem, z níž vystupují četné skalní masivy až do výšky 1734 metrů. Jde převážně o pískovec, údajně i žulu. Jako běžný název této oblasti najdete Wadi Rum, jenže to je jen anglický „překlad“ správného Ramm. Oblasti se též říká Údolí Měsíce.
Co vás naplno zasáhne hned od rozbřesku (noc jsme strávili v pronajatých stanech), to jsou nejrůznější odstíny červené, někdy do hněda, do žluta, do šeda, do růžova. Pak také množství písečných cest, jimiž co chvíli uhání Toyota s okouzlenými turisty, většinou pečlivě zachumlanými ve všem možném, neboť tady je nyní protivná zima. Jakmile však chvíli setrváte na sluníčku, rozehřejete se, takže ani všude nabízený teplý a silně oslazený čaj nepotřebujete.
Celá lokalita je velmi dobře známá z množství filmů, především ze sci-fi s dějištěm na Marsu a ze Star Wars. Prvně ji však proslavil film Lawrence z Arábie z roku 1962. Film neznám, ale vím, že kapitán Lawrence byla skutečná postava. Byl to anglický důstojník, který se v době první světové války zasloužil o vítězné arabské povstání proti „turecké“ Osmanské říši, jejíž území tehdy zabíralo většinu Blízkého východu. Ve filmu je údajně líčen jako vůdce celého osvobozeneckého boje, to aby lidi chodili hodně do kina a buleli nad jeho osudem.
Ve Wádí Ramm jsme přijeli k domu, v němž Lawrence tehdy bydlel, ale dům jsem vyfotit nemohl, neboť byl naprosto zaneřáděný odpadky a obležený stanovými přístřešky, v nichž nám domorodci dávali zdarma silně slazený čaj a nabízeli vyhlazená barevná „kamenná“ vajíčka jako zaručeně místní výrobky. Tytéž, které nakoupíte v centru Prahy a které pocházejí možná z Číny. Dům stojí za skálou s uschlým stromem a skupinkou lidí, které vidíte na jedné fotografii.
Poušť protíná bezpočet cest vyježděných automobily s turisty a opět mizejících v písku. Jde o tak rozsáhlý areál, o desítky kilometrů čtvrtečních, že jsme udělali jen dobře, když jsme si pronajali terénní auto i s řidičem. Jak vidíte, nad otevřenou korbou je prostor pro zavazadla a – znáte Čechy! - právě tam jsme se střídali, drželi se za okraje, báli se, fotili, při náklonech auta křičeli, zkrátka užívali si jak malé děti. Prudké výjezdy na písečné duny a zase ostře dolů podobně jako rychlá jízda po hrbolaté planině s mnoha vyčnívajícími kameny byla tím správným „seniorským adrenalinem“.
Stovky skalních masivů a mezi nimi písčitokamenitá poušť je dosažitelná po jediné silničce, u níž číhají osoby, které vás nepustí dál, dokud si (pokud možno u nich) neobjednáte nocleh ve stanu. Ale vy to klidně udělejte a asi nebudete litovat. Převážně foukal docela krutý vítr a oslepoval nás vířícím pískem. Navštívili jsme asi deset míst, kde bylo něco k vidění. Asi nejatraktivnější tam je skalní most, dokonce jeden velký a jeden malý, jaké znáte už snad jen z Arizony nebo z českého Hřenska.
Při cestě jsme narazili na ministádo čtyř velbloudů, kteří dělali, že se v té poušti pasou. Viditelně byli připraveni na turisty, protože okamžitě ochotně přiběhli. Já si vzpomněl, že mám v batohu banán, tak jsem špičku odlomil a položil si ji na otevřenou dlaň, jak to děláme, když chceme něco dát třeba psovi. Jenže ve zlomku vteřiny mi ve velbloudí tlamě zmizela celá ruka. Velbloud mi ji prostě vzal celou do tlamy, opatrně sebral banán a pak mi zas ruku vyplivl. Tak jsme nakonec měli radost oba dva. (A já se ani nestačil leknout.)
Ale byla i kultura! V noci po příjezdu jsme šli na večeři do velestanu s barevnými koberci, tlumenými světly a společným posezením asi dvaceti návštěvníků z různých zemích. Po večeři měla být hudební produkce místního personálu, avšak po několika číslech jsme požádali, zda můžeme taky něco zazpívat. Koneckonců, byl Boží hod vánoční. Skupinově jsme vystřihli Nesem vám noviny, což vzbudilo zasloužený aplaus. (Teda kdybyste to slyšeli, mám to na videu, ale nepustím a nepustím!)
Většinu dne jsme putovali v poušti, avšak přišel okamžik, kdy musíme pokračovat v cestě, a tak již odpoledne jsme plánovali cestu dál, do světoznámé Petry s chrámy a příbytky vytesanými do skal obrovského údolí. Nojo, ale to jsme zas u těch seniorských schopností využívat mobily. Považuji se za docela zdatného v práci s chytrým telefonem, ale tentokrát mě rychle přechytračil. V mapové aplikaci jsem si chtěl zadat cestu. Mobil mi píše: ODKUD? Já píšu: Z místa, kde jsem (a to ten chytrák pozná). Mobil píše: KAM? NAPIŠTE CÍL. – Píšu: Petra. Mobil: PETRA KVITOVÁ?
No nic, ani to nebudu komentovat. Mám totiž ještě jednu událost. Jeli jsme po silničce pryč směrem na Petru, když nám náhle přes cestu přeběhli dva velbloudi. Toho druhého jsme mohli docela dobře srazit. Naštěstí ke srážce nedošlo, nicméně jsem si představil, jaké jednání by mne čekalo doma s pojišťovnou. „Tak vy jste srazil velblouda, jo? Nebyla to náhodou srna, pane? Aha, vy mi budete pořád tvrdit, že jste se na silnici jen tak srazil s přebíhajícím velbloudem. Tak víte co, pane? My vám žádnou škodu neuhradíme, legrácky si z nás dělat nebudete!“
Jak je svět nespravedlivý, jsme však okusili ještě týž večer, kdy jsme se ubytovali v městečku blízko Petry. Přišli jsme do kavárny, velké a nábytkem pěkně vybavené. Hosté tam skoro nebyli, jen tři mladíci se tam povalovali u televizoru (šel anglický fotbal, jako v Jordánsku většinou). Občas se některý z mladíků zvedl a šel obsloužit hosty, kteří postupně přicházeli. Vzali jsme si ke stolu plynové topení, co vypadá jako stojací lampa, objednali si čaje a kávy a začali hrát kanastu. Během večera se kavárna zaplňovala čím dál víc, ale pozor – výhradně muži. Ženy tam zřejmě vůbec nemají chodit (my ovšem byli západní cizinci), například tam vůbec nebyl dámský záchod, jen pánský. S ženou v kavárně se viditelně nepočítalo. Ale myslíte, že toho muži nějak zneužívali? Že mluvili sprostě, hulili, křičeli jeden přes druhého a podobně? Vůbec ne. Všichni seděli tiše u stolu, většinou hráli taky karty a u toho měli nic nebo čaj. Alkohol se v Jordánsku běžně neprodává a pivo bylo jen nealkoholické. Takže to tam vypadalo spíš jako v šachovém kroužku. Ale naše ženy tam musely být velkou atrakcí – že tam vůbec vstoupily a že tam mastily kanastu.
Na závěr se vrátím k organizaci celé cesty. Byla to úžasná lekce a řeknu to jasně: Chcete-li opravdu něco zažít, řekl bych „bezpečně si zadobrodružstvovat“, tak si najděte syna, dceru, vnuka nebo důvěryhodného studenta a jeďte jako my. Nebojte se toho. Nemusíte do Jordánska, dá se to provozovat všude. V Číně, ve Vietnamu, v Mexiku. Globalizovaný svět ve věku platebních karet a totální mobilní komunikace to umožňuje, akorát že my starší to už dobře neumíme a taky se toho bojíme. Já to pořád neumím, ale aspoň se už nebojím…
(A ta moje fotka v úvodu: Nevypadá to spíš jako obraz snícího malíře?)