Nový problém seniorů: chybí jim vnoučata

Já žádnou babičku neměla - zemřely,když jsem byla hodně malá.Moje děti,které jsem měla až po třicítce (tehdy spíš nezvykle pozdě), moc babiček neužily, zatím žádné děti nechtějí,tak ještě nejsem žádná babka ani v 65....Nemyslím si,že je nutné,aby měla každá žena děti : i tak je svět už přelidněný.

Jaký problém? Nesmíte dělat ze všeho problém. Život se musí brát takový, jaký je. Ti lidé, kteří tak netrpělivě čekají na vnoučata? Uvědomují si, že hledají náplň života, protože jinou nemají? Každé dítě vyroste, i to vnouče. Nevím, jak to měli všichni ostatní s babičkami, ale já jsem se v pubertě už za babičkou mazlit nechodila.

Vnoučat mám pět, ale ty od dcery si užije víc druhá babička. Já bydlím dost daleko. Vnoučata bych ordinovala jako všelék, já s nimi přijdu na jiné myšlenky, ale těžko dětem plánovat rodinu...Ve větších městech si mohou ženy domluvit hlídání dětí, kde vlastní babička chybí, ale asi to není cesta pro každého.

Obávám se, že spíše rodičům dětí chybí babičky a dědečkové. Proč ale? V kolika létech mají nyní rodiče děti, a kolik let je jejich rodičům? A navíc, pokud babička s dědečkem se tísní ve městě v 1+1, protože na víc v důchodu nemají, tak to není žádná sranda tam vzít dvě vnoučata na týden.

Od svých dvou potomků jsem se dočkala prvního a posledního vnoučete. Užila jsem si babičkovství, ač jsem nepočítala, že to přijde před padesátkou, opravdu bohatě a vrchovatě. Zaběhla jsem se ze dne na den. Všechny ty příhody - na které se na počátku puberty už vnouče nepamatuje, byly pro mě nádherné a nikdy na ně nezapomenu. Neskutečně se mi obohatil život. V předdůchodovém věku bych už asi neměla sílu a energii si to prožít ještě jednou. Dneska jsem ráda, když absolvuji pracovní proces a můžu si v klidu doma odpočinout....

Tato problematika má několik rovin. Jednou je emancipace žen a všeobecné široké možnosti mládeže. Dále , bohužel, tradiční rodiny fungují velmi vzácně, formálně nebo vůbec. Kde je tedy rodinný příklad? Soužití více generací je mnohdy také nemožné, protože i 2 generace jsou od sebe názorově, IT vzděláním apod. vzdálené celé "světelné roky"! Z toho vyplývá ovšem jeden z nejzávažnějších problémů stáří- osamělost!

Já také ještě nemám vnoučata a ani netuším, jestli se to změní. Když jsem poznala 2 již bývalé přítelkyně mého syna, u první jsem nedoufala, že by se ještě mohla maminkou stát a u druhé jsem propadla naprosté iluzi, že to bude naopak ta, která nás obdaruje miminkem. Alespoň to tak 1 rok bylo, pak došlo k obratu a byl konec. Byly to dívky vzdělané, od 35 výše. Děti chtěly, ale..... když dnes je tolik věcí, které by mladý člověk mohl ještě zažít. To je ale jednodušší bez dětí, které potřebují hlavně v prvních letech života rodiče na 100% úvazek. Prostě jsem z toho usoudila, že se syn seznámil s dívkami, které se ještě nechtěly usadit. Neznamená to, že jsem nešťastná, ale nejásám. Pokud nebudu babičkou, dá se to zkousnout. Horší to bude mít v životě můj syn a jemu podobní.

"Příroda" moc dobře ví, komu děti nadělí a komu raději ne. Souhlasím proto s těmito větami z posledního odstavce. "Proto je dobré se na představu spokojené velké rodiny pokračující v dalších generacích neupínat. Mnohem vhodnější je brát život tak, jak plyne, se všemi změnami, které se ve společnosti odehrávají." Rodiče jsou tu proto, aby přivedli děti na svět a vychovali je tak, aby mohly co nejlépe využít a rozvíjet svůj dříve získaný potenciál schopností (talenty) a dospělé nepoutat k sobě, když po tom samy netouží. Ubylo by nešťastných a přibylo spokojených. Prospěch by z toho měla nejen rodina, ale celá společnost.

Naštěstí tento problém se mně ani manžela netýká a od dvou dcer máme celkem 6 vnoučat (2 vnuky a 4 vnučky). Dcery po této stránce k nám byly dost štědré :-).