Svou pravou identitu najdeme někdy až ve zralém věku

Děkuji za inspirativní a krásný článek. Je asi přirozené, že nás tyto myšlenky napadají právě teď, když už máme život z větší části odžitý a máme konečně čas a možnost přemýšlet i o sobě. Je to víc než 10 let, kdy jsem se rozloučila s manželem a téměř současně s ním i s maminkou, což bylo velmi bolestné. Ale až nyní po takové době pozoruji, že jsem tady opravdu já, taková jaká jsem a vlastně byla pořád. Vrátila jsem se k přírodě, kterou jsem vždycky milovala. Chodím po loukách, pozoruji motýly, říkám si znovu jména rostlin (někdy si vzpomenu i na latinský název), můžu si je i nakreslit. Všude mám spoustu knih o přírodě, listuji si v nich a učím se. Mohu být venku, jak dlouho chci. vařím si jídla, která bych si asi mým chlapcům (muž a dva synové) nabídnout netroufla, miluji práci na zahradě, včetně sečení, a těším se z jejích proměn během roku. Při tom všem jsem v duchu s nimi, říkám si, jak by se jim to líbilo. Ráda mluvím s lidmi, kamarádkami, bývalými spolužáky, sousedy v domě i na zahradě. Občas si vyjedu na kratší výlety vlakem nebo busem, jezdila jsem ráda do Prahy. Je to velké dobrodružství. Jezdím sama a to je pro mne to pravé. Celý život jsem jezdila na kole a dělám to denně i teď. Kolo je můj náklaďák, když mám těžší nákup a dopraví mne kam potřebuji. Nedávno jsem patou rozbíjela led na kraji rybníka a můj čtyřicetiletý syn nevycházel z údivu a říkal, že je asi pravda, že lidé se ve stáří mění v děti. Měl asi pravdu, a já se tak opravdu cítila . Letos mi bude 73 a je mi dobře.

Zuzanko moc děkuji za moudrá slova. Já osobně to mám podobné jako Hana R.

V životě se mi střídaly chvíle, kdy jsem se víc starala o druhé než o sebe. Ale zase oni se starali o mne. Teď se nemám ( až na malé chvíle) o koho starat a tělo si o starost samo říká. Bylo mi milejší starat se o druhé a své tělo nevnímat .Ale tak to v životě chodí. Ubírám ze svých aktivit každým rokem.

To jsou moudrá slova, budu se jimi řídit znova. Šancí jsem již uchopila za pačesy dost, ráda přijmu další jen tak pro radost.

Moc hezký článek. V mládí jsem měla spoustu snů. ten nejdůležitější se však nenaplnil. Byla jim má největší životní láska, která mně stála mnoho slz. No ale dnes si říkám, že to tak mělo být. Ta láska vloni zemřela, takže bych byla už vdova. Myslet na sebe také dokáži, ale vždy ráda pomůžu i svým dětem a vnoučatům. Jinak nechávám věcem volný průběh - na co mám dopřeji si, na co ne mít nemusím.

Zuzko, napsala jsi to moc hezky. Myslet i na sebe jsem se naučila už před lety. Co se týče zálib, některé mě opustily, pár jich zůstalo. A sny? Ty už si nepěstuji. Beru to, co přijde a na co stačí moje kapsa. O ideály jsem přišla v průběhu pracovních let. Sumasumárum jsem celkem spokojená. Ale pár přání ještě zbylo, to největší je, abychom byli zdraví. :-)

Při čtení článku jsem si v duchu říkala, tak tohle se paní Hofmanové opravdu povedlo. Jen mi v něm " scházely" odkazy na to, co říkali někteří lidé, jak je v jejích článcích obvyklé. Když jsem dole objevila jméno pravé autorky Zuzky, byla jsem opravdu překvapená a zároveň potěšená. Že umíš psát krásné básně, že ať se vyjádříš k čemukoliv je to vždy smysluplnné, že máš hodně zkušeností ze své náročné práce a osobního života to za ta léta, co Tě znám už vím. Ale tenhle článek, to je podle mne oblast ve které Tě já neznám a upřímně, " posadila jsem se před Tebou opět na prdel". A jasně, v mnohém jsem se v něm poznala. Díky Zuzko, jen tak dál. Bertice

Úžasný článek, mluví mi přímo z duše. Právě o tom, co rozebírá autorka, aktuálně hodně přemýšlím. Potěší, že v tom nejsem sama.

Všechny sny se mi určitě nesplnily. Nenaplnila se moje velká dívčí láska, můj sen byl stát se zpěvačkou, ale hudebka a hraní na housle mě nebavilo. Celý život mě provázela normální práce, rodina, běžné starosti, ale i při nich jsem měla své koníčky, které mám dodnes. Čtení, zahradničení, sport se psy, plavání, tanec . Dnes v důchodu mám konečně volneji, mohu svoji milou turistiku, jízdu na kole, autem zajet kam chci, zejména na Šumavu, věnovat se tomu co mám ráda volněji beze spěchu. Škoda, že moje kamarádky už na tom vetsinou takhle nejsou. Myslím, že synové jsou docela hrdí na svoji mámu, která jim do ničeho nemluví a oni zase respektují ji. Hodně uz je pro něj nedosažitelné, ale jsem velmi šťastná s tím co mám a mohu.

Článek považuji za jeden z těch nejlepších, které jsem četla. Dík Zuzko